| 97 | všechno vypadalo vážnější, než bylo. Mám za to, že si mě vlastně vzít nechtěl. A myslím, že ani já jeho.“ „A přece jste se vzali.“ Paní Barberová natáhla nohu a začala špičkou dloubat do suku v dřevěné podlaze. „Ano.“ „Ale proč, když to ani jeden z vás nemyslel vážně?“ „Prostě se to stalo, to je celé.“ „Stalo se to?“ nechápala Frances. „To je ale zvláštní to tak říct. Nemůžete si přece někoho vzít jen tak náhodou.“ Po těch slovech na ni paní Barberová upřela zvláštní pohled, naplněný směsicí rozpaků a ještě něčeho, co by se skoro dalo označit za lítost. „Ne, ovšemže nemůžete,“ pronesla normálním tónem a nohu stáhla. „Dělám si legraci. Chudák Len! Musí škytat, viďte? Neměla byste mě dnes vůbec poslouchat. Včera večer jsme se totiž pohádali.“ „To mě mrzí,“ řekla Frances. „Na tom nesejde. Pořád se kvůli něčemu hádáme. Myslela jsem si, že to přestane, až se z Peckhamu odstěhujeme, ale jak je vidět, nepřestalo.“ Frances připadalo to bezelstné sdělení spolu se střízlivým tónem, s nímž ho paní Barberová pronesla, dost hrozné. Chvíli bojovala s tím, co má odpovědět. Nakonec ve snaze odlehčit situaci odpověděla s úsměvem a náznakem toho, že tenhle hovor je u konce. „No, moje yorkshirská babička vždycky říkala, že manželství je jako klavír: tu a tam se prostě rozladí. Možná že to platí i pro vás dva s panem Barberem.“ Paní Barberová jí úsměv oplatila, ale jen na malou chvilku. Sklopila oči a upoutalo ji cosi na kousku hrazení, o který byly opřené. Položila na něj ruku a zamumlala: „Tak to v manželství chodí, slečno Wrayová, tak to prostě chodí.“ Našla kousek zábradlí, kde pod oprýskaným nátěrem prosvítalo několik starších odstínů a úplně dole bylo vidět světlé surové
platici hoste552.indd 97
16.9.2015 13:34:00
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212084
| 98 | dřevo. Přejížděla po něm prsty a řekla: „Když všechno klape, vůbec na všechny tyhle barvy nemyslíte; jinak byste se z toho zbláznila. Myslíte jen na tu, co je úplně nahoře. Jenže ty ostatní tam pořád jsou. Všechny ty hádky a drobné projevy hrubosti. A každou chvíli se stane něco, co ty barvy odře až na dřeň; a pak už nemyslíte na nic jiného.“ Vzhlédla a upadla do rozpaků; do hlasu se jí vrátil normální tón. „Nikdy se nevdávejte, slečno Wrayová. Zeptejte se kterékoliv vdané ženy! Nestojí to za to. Netušíte, jaké máte štěstí, že jste svobodná, můžete si chodit, kam se vám zachce –“ Zarazila se. „Ach, odpusťte, prosím. Neměla jsem o tom mluvit, o tom štěstí. Ach, bylo to ode mě hloupé.“ „Jak to myslíte?“ zeptala se Frances. „Vůbec jsem na to nepomyslela.“ „Ale na co?“ „No –“ „Ano?“ „No, měla jsem dojem – Možná jsem to jen špatně pochopila. Ale neříkala jste, když jsme v sobotu seděly u vás v kuchyni, že jste kdysi byla zasnoubená a měla se vdávat a –?“ Tohle Frances opravdu řekla? Ne, ovšemže ne. Ale teď si vybavila, že si nedávala pozor, pustila si pusu na špacír a zmínila nějakou nabídku, že? Nějaké zklamání či ztrátu? Se stále zvednutým slunečníkem, jenž jim dělal za rameny ochrannou clonu, byl ten pravý okamžik na svěřování tajemství, na to uvést věci na pravou míru. Jenže jak má tohle vysvětlit? blesklo jí hlavou. Jak má rozptýlit laskavé, romantické dohady paní Barberové, jež byly v jednom ohledu tak vedle a přitom tak děsivě blízko pravdy? A tak na to nic neřekla – a její mlčení samozřejmě odpovědělo za ni. Není to lež, pomyslela si Frances, ale dobře věděla, že opak je pravdou. Ten okamžik mezi ně vnesl nepatrné ochlazení. Mlčky se vedle sebe opíraly, boky a rameny cítily vzájemné teplo a blízkost,
platici hoste552.indd 98
16.9.2015 13:34:00
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212084
| 99 | ale Frances vytušila, že zábavné odpoledne dostává trhliny a začíná se rozplývat. A ještě ke všemu se k altánku kdosi přiloudal, jako by chtěl zahnat poslední stopy jejich intimity – nějaký osamocený muž –, nadzvedl slamák na pozdrav, umanutě zevloval jen pár metrů od nich a dělal, že se kochá výhledem. Frances se dívala jinam. Paní Barberová seděla se sklopenou hlavou. On se však tu a tam podíval jejich směrem – Frances ho zachytila koutkem oka – a vysílal k nim pohledy plné čehosi, co musel považovat za „svůdnou jiskru“. Frances to brzy začalo připadat otravné jako bzučení mouchy. „Nepůjdeme se posadit někam jinam?“ navrhla asi po minutě tiše. „Kvůli němu? Ále, je mi to fuk,“ odvětila paní Barberová, aniž zvedla hlavu. Jejich mumlání toho muže přilákalo blíž. Začal si je prohlížet jako umělec, jako mistr kompozice. „Kéž bych měl fotoaparát!“ zvolal a dělal, že se hrbí u fiktivního stativu a mačká spoušť. Když viděl, jak se Frances tváří, zasmál se. „Vy se nechcete nechat vyfotit? Myslel jsem, že to chtějí všechny mladé dámy. Zvlášť ty hezké.“ „Nepůjdeme?“ vybídla paní Barberovou znovu, tentokrát nahlas. „Kam ten spěch?“ zaprotestoval muž. Frances se postavila. Když viděl, že to myslí vážně, popošel blíž a vtíravě se zeptal: „Užily jste si piknik?“ Po těch slovech se na něho podívala. „Cože?“ „Řekl bych, že užily. Řekl bych, že i piknik si užil vás.“ Zaletěl očima k paní Barberové a drze se ušklíbl. „Nikdy bych nevěřil, že se dá závidět vajíčku natvrdo, dokud jsem neviděl, jak ho vaše přítelkyně loupá a jí.“ Byl to ten samý muž, který je pozoroval už dřív. Musel postřehnout, když dojedly, a od té chvíle je sledovat, od lavičky ke květinovým záhonům, od záhonů k jezírku, od jezírka k tenisovým
platici hoste552.indd 99
16.9.2015 13:34:00
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212084