SLADKÝ ŽIVOT (DOLCE VITA)
ré vůbec nebyly optimální. A spoléhal jsem jen na svou zkušenost. A touhu je zachránit. Ins: Ale, kolego, je přece nutné, aby lidé dostali péči nejvyšší kvality! Paolo: To všichni lidé umírají na oddělení ARO? Ins: Co vás to napadá člověče! Zlomek! Takovou kapacitu přece nemohou tyto intenzivní stanice mít! Paolo: Ale když ti lidé zemřeli, tak asi nemohli být tak úplně zdraví? Ins: Vy byste položili celý zdravotní systém už během týdne! Paolo: Člověk, který je přímo ohrožen smrtí, by možná získal ještě několik hodin nebo dnů pomocí intenzivní péče. Napojení na ventilátor, umělou ledvinu, umělou výživu… třeba by jej to zlepšilo. I příbuzní by byli raději, kdyby viděli dostatečnou péči! Ins.: Já se snad půjdu zase schovat do své laboratoře. S vámi se nedá rozumně hovořit. Bruno: Myslím, že vím, jak to je. O ty nejvíce ohrožené se starají lékaři, kteří jsou dostatečně zkušení, aby jim dokázali pomoci, a zejména dostatečně šílení na to, aby to dělali i v těch nejjednodušších podmínkách. Jak se ale jmenují? Paolo: To budou nejspíš internisté. Ve stařičkých knihách naleznete názor, že interna je královna medicíny. Carlo: Někdy je dobré nedělat veškerá existující vyšetření – i když samozřejmě s každým dnem doporučujeme víc a víc vyšetření, přesnější a podrobnější diagnostiku. Paolo: I pacienti nebo pozůstalí jsou často raději, pokud byly provedeny zbytečné zákroky s těžkými následky, než když se „nic nedělo“. Carlo: Dostatek vody, minerálů a inzulin – někdy to stačí k záchraně života. Paolo: Není nad tekutiny! A nejen nitrožilně. Bruno: Ale toho pacienta jste možná opravdu zklamal. Když neležel ve futuristicky vybavené kóji a neměl všechny ty monitory, pípátka a světýlka, pak mohl získat pocit, že se s ním nic nedělo. Mohl tak dojít k mylnému názoru, že mu vlastně nic vážného nebylo. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211975