SLADKÝ ŽIVOT (DOLCE VITA)
ré vůbec nebyly optimální. A spoléhal jsem jen na svou zkušenost. A touhu je zachránit. Ins: Ale, kolego, je přece nutné, aby lidé dostali péči nejvyšší kvality! Paolo: To všichni lidé umírají na oddělení ARO? Ins: Co vás to napadá člověče! Zlomek! Takovou kapacitu přece nemohou tyto intenzivní stanice mít! Paolo: Ale když ti lidé zemřeli, tak asi nemohli být tak úplně zdraví? Ins: Vy byste položili celý zdravotní systém už během týdne! Paolo: Člověk, který je přímo ohrožen smrtí, by možná získal ještě několik hodin nebo dnů pomocí intenzivní péče. Napojení na ventilátor, umělou ledvinu, umělou výživu… třeba by jej to zlepšilo. I příbuzní by byli raději, kdyby viděli dostatečnou péči! Ins.: Já se snad půjdu zase schovat do své laboratoře. S vámi se nedá rozumně hovořit. Bruno: Myslím, že vím, jak to je. O ty nejvíce ohrožené se starají lékaři, kteří jsou dostatečně zkušení, aby jim dokázali pomoci, a zejména dostatečně šílení na to, aby to dělali i v těch nejjednodušších podmínkách. Jak se ale jmenují? Paolo: To budou nejspíš internisté. Ve stařičkých knihách naleznete názor, že interna je královna medicíny. Carlo: Někdy je dobré nedělat veškerá existující vyšetření – i když samozřejmě s každým dnem doporučujeme víc a víc vyšetření, přesnější a podrobnější diagnostiku. Paolo: I pacienti nebo pozůstalí jsou často raději, pokud byly provedeny zbytečné zákroky s těžkými následky, než když se „nic nedělo“. Carlo: Dostatek vody, minerálů a inzulin – někdy to stačí k záchraně života. Paolo: Není nad tekutiny! A nejen nitrožilně. Bruno: Ale toho pacienta jste možná opravdu zklamal. Když neležel ve futuristicky vybavené kóji a neměl všechny ty monitory, pípátka a světýlka, pak mohl získat pocit, že se s ním nic nedělo. Mohl tak dojít k mylnému názoru, že mu vlastně nic vážného nebylo. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211975
ROZHOVORY O CUKROVCE S GIORDANEM BRUNEM (I DIALOGHI SUL DIABETE CON NOLANUS)
Paolo: A příště si zase nepíchne inzulin? Carlo: Někdy to trvá řadu let, než si člověk, který má cukrovku, připustí, že se jedná o velice závažné onemocnění. Paolo: Vzpomeneš si na příklad, kdy ses naopak pacientovi v duchu omlouval? Někdy stačí vynechat jednu jedinou dávku inzulinu a může být zle (v případě DM 1. typu).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211975
Dialog šestnáctý:
Případ zpoceného diabetika Carlo: Měli jsme jednoho pacienta, který byl dlouhodobě léčen pro puchýř na noze. Ins.: To je ale přesnost, kolego! Puchýř! Carlo: Ale ne, teď opravdu přesně cituji diagnózu, kterou uváděli v doporučujícím dopise. Ten pacient měl podezření na zápal plic. Měl vysoké horečky a podezřelý nález na rentgenovém snímku. Bruno: A k vám se dostal, protože měl i dekompenzovaný diabetes. Pro Paola: rozhozenou cukrovku. Paolo: Nepodceňujte mě, pánové. I já vím přesně, co je dekompenzovaný diabetes. Měl jsem to určitě vícekrát než vy. Tento výraz znamená obvykle příliš vysokou hladinu glukózy v krvi. Carlo: Léčili jsme ho silnými antibiotiky a udělali jsme velmi časně kontrolní rentgenový snímek, přední i boční, kde se ale žádný zápal plic nepotvrdil. Bruno: A ono tajemné pocení? Carlo: Opakovaně, každou noc volal kolem čtvrté hodiny lékaře a sestru, že se strašně potí. Ins.: Mohlo vás napadnout, že má příliš nízkou hladinu glukózy v krvi, hypoglykemii. To je takzvaný Somogyho efekt. Příliš velká dávka inzulinu navečer způsobí noční hypoglykemii, a ráno vlivem kontraregulačních mechanismů má pacient opět vysoké hladiny glukózy. Nevzdělaný lékař to samozřejmě přehlédne. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211975