Sophie Ranaldová
jsem se na něj podívala, naklonila jsem ruku, aby se od něj odráželo světlo, a usmála jsem se. A když jsem se podívala na Nicka, pozoroval mě a také se usmíval. I když bylo jídlo skvělé, moc jsem toho nesnědla a Nick také ne. „Cestou domů se projdeme?“ zeptal se Nick, když zaplatil účet. „Ano.“ V mrazivé tmě jsme se prošli kolem řeky, na jejíž hladině se odrážela světla z Tower Bridge. O svatbě jsme se nebavili. Vyprávěla jsem Nickovi, jak Guido nechal Florence, aby si čtvrt hodiny stěžovala do telefonu, a přitom ji vůbec neposlouchal. Nick se tomu smál a slíbil mi, že mi tohle nikdy neudělá. Pak mi řekl, že mu Spanx přinesl z mé zásuvky kalhotky jako dárek, takže jsme si pochvalovali, jak roztomilého a chytrého kocoura máme. Když jsme přišli domů, Nick nalil do varné konvice vodu na čaj, já jsem se odlíčila a zula si nepohodlné boty. Sedli jsme si na gauč, já jsem si položila nohy do Nickova klína a dívali jsme se na několik dílů seriálu EastEnders, které jsem zmeškala. Nakonec se Nick po polštářích sesunul tak, že ležel vedle mě, a já jsem se přestala dívat na obrazovku a políbila ho. Jeho teplé ruce mi vklouzly pod svetr, který mi přes hlavu stáhl. Pak mi rozepnul zip u sukně a také mi ji sundal. Položila jsem se na záda ve svém novém spodním prádle a usmála se na něj. Ve tváři se mu zračila touha. „Pippo.“ Jeho hlas zněl mírně zastřeně. „Ano?“ „Bože, ty vypadáš… Jsi úžasná.“ Posadila jsem se a pomalu mu rozepnula pásek. Moje ruce zkoumaly, jak je ztopořený. Vdechovala jsem Nickovu vůni, jalovcové sprchové mýdlo smíchané s něčím, co je prostě Nick. Vzala 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211971
ŽENICH NA ZABITÍ
jsem si ho do pusy, pořád jsem se mu dívala do tváře a poslouchala, jak vzrušením ztěžka dýchá. Pak se staly dvě věci najednou. Z naší ložnice přiklusal Spanx a v tlamičce nesl zateplené kalhotky s nohavičkou, které tedy určitě nebyly moje. Upustil je Nickovi k nohám a hrdě zamňoukal přesně ve chvíli, kdy jsme uslyšeli Eričin klíč ve dveřích. „Takže se snažím,“ řekla jsem mámě. Byli s tátou v Londýně, aby se podívali na Benedicta Cumberbatche v Shakespearovi a „načerpali inspiraci“, jak řekla máma, nebo „se podívali, jak se to má dělat“, podle slov mého táty. Obědvaly jsme ve Wagamama, což je mámina na celém světě nejoblíbenější restaurace, bůh jí odpusť. „Domnívala jsem se, že se to zlepšuje, ale posledních pár dní mě Erica opět přehlíží. Nesnáší mě.“ „Ne že by tě nesnášela, drahoušku,“ máma si hůlkami nabrala nudle. „Jen se cítí ohrožená, protože jí jiná žena odvádí syna, a ona tomu jen přihlíží. Víš, pro matky je to těžké. A proto jsem taky docela ráda, že máme jen tebe. Pro jinou ženu bych byla mizerná tchyně. I když Nicka samozřejmě zbožňujeme.“ „A je tady i další věc,“ pokračovala jsem. „Přála bych si, aby se jí Nick někdy postavil. Vidí, jak mě neustále kritizuje, ale ignoruje to.“ „Opravdu tě neustále kritizuje, nebo jenom máš takový pocit?“ zeptala se máma. „Ano, kritizuje!“ potvrdila jsem. „Nedávno se mě zeptala: ‚Který den sis vyhradila pro důkladné utírání prachu, Pippo?‘ Ani jsem nepochopila, co tím chtěla říct! Myslela jsem si, že má na mysli intenzivní leštění a utírání prachu, například s použitím Pronta na lesk nebo něčeho podobného. Což evidentně nikdy nedělám. Ale mluvila o ometání pavučin ze stropu. Copak někdo 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211971
Sophie Ranaldová
vážně utírá prach na stropě? Když máme na stropě pavučinu nebo něco podobného, přinutím Nicka, aby aspoň dvě hodiny prohledával byt a hledal pavouky, a pak možná za týden nebo tak nějak pavučiny vyluxujeme. Ale neprovádíme důkladné utírání prachu. A taky se mě zeptala, kde mám utěrky na porcelán. Protože našla jen běžné utěrky na nádobí. A když jsem jí řekla, že pro mě jsou všechny utěrky stejné, podívala se na mě, jako kdybych byla ta nejhorší šmudla. A taky se svým šarmem snaží zapůsobit na Spanxe, takže když je doma ona, Spanx už s námi nespí v posteli. A taky mě hrozně rozčiluje, jak kýchá. Nejdřív se asi tak dvě minuty tváří jako umírající žába a pak jen udělá: ‚hepčíí‘, místo toho, aby si pořádně kýchla. Můžu se z toho zbláznit. A pokaždé, když píše textovku, nejdřív si ji napíše na papír a až potom ji vyťuká na telefonu. Proč bys něco takového dělala?“ Máma přestala jíst svoje nudle a smála se. „Víš, když jsme se s tvým tátou vzali, jeho matka k nám přišla na čaj,“ řekla. „Pečlivě jsem si všechno nachystala, dokonce jsem na stůl dala i hnusnou vyšívanou dečku, kterou nám dala jako svatební dárek. A taky jsem upekla koláč. Když jsem nám nalila čaj, chtěla jsem vědět, jestli by si přála mléko a cukr, a ona se podívala do naší cukřenky a zeptala se: ‚Nemáš kostkový cukr, Justine?‘ Přesně takhle. Takže když se měla opět stavit, koupila jsem kostkový cukr. A tentokrát se zeptala: ‚Nemáš hnědý cukr?‘ A tak to pokračovalo. Než jsme s tátou spolu byli rok, měla jsem v kuchyni všechny známé druhy cukru – kostkový, dva typy hnědého, pískový, ty dřevěné špejle, na kterých je krystalový cukr, zkrátka všechny. A pak mi oznámila, že si čaj přestala sladit.“ Pamatuju si, že když jsem vyrůstala, v kuchyni bylo vždy asi osm různých druhů cukru, i když máma s tátou si kafe a čaj ne100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211971