MASOVÁ MÉDIA
na tom nepochybně má skutečnost, že časopis založily osobnosti, které na potřebnost takového oboru narážely ve svém vysokoškolském působení. Bláha v letním semestru 1926/27 otevřel na brněnské Masarykově univerzitě cyklus přednášek nazvaný Základy žurnalismu a Chalupný tamtéž v zimním semestru následujícího roku vedl kurz Sociologie žurnalistiky. Hlavně však byl Duch novin propojen se Svobodnou školou politických nauk. Vydávání Ducha novin představovalo skutečně zakladatelské dílo, které dalo studiu médií v českém prostředí kontury, obsah a společenské poslání a zařadilo je do dobového mezinárodního kontextu. Nepřímým pokračovatelem byl časopis Tisk a politika, který zanikl s okupací Československa v roce 1939. Další vývoj rozvoji oboru nepřál. Tisk, rozhlas i film se po obsazení Čech a Moravy armádou hitlerovského Německa staly součástí propagandistického komplexu nacistické říše a životní dráha řady představitelů oboru byla násilně ukončena (z nacistických koncentračních táborů se mezi jinými nevrátili Oskar Butter a Alfred Fuchs). Ironií osudu je, že na území protektorátu Čechy a Morava byl přesto „akademický provoz“ v oblasti studia médií velmi čilý. Právě v období protektorátu zde byla poprvé ustavena novinovědná katedra a studium žurnalistiky jako samostatného oboru Zeitungswissenschaft, a to na německé Karlově univerzitě v letech 1940–1945. Na katedře ale působili říšskoněmečtí odborníci, kteří se v této oblasti etablovali na německých univerzitách ve třicátých letech a nyní vystupovali plně ve službách nacistické ideologie. V poválečném období se rychle začal měnit celkový přístup k médiím a jejich postavení ve společnosti: válečná zkušenost zdůraznila potřebu dosáhnout toho, aby média sloužila veřejnému zájmu a aby na sebe vzala za toto své poslání společenskou odpovědnost. Možnost navázat na meziválečnou novinovědu byla nepochybně vážně oslabena ztrátou výrazných osobností, leč vědomí významu médií (periodického tisku, rozhlasu a filmu) ve společnosti přetrvalo. I v prvních poválečných letech vycházely práce, které se snažily studium médií v nových, poválečných společenských podmínkách rozvíjet. Autorsky se tato snaha projevila například v publikační činnosti novináře Karla Zierise (po roce 1945 tajemníka Svazu československých novinářů a pracovníka ministerstva informací), který se v knize Nové základy českého periodického tisku zabýval proměnou role tisku ve společnosti (Zieris 1947). Mediální problematika se promítala i do tematického záběru měsíčníku Veřejné mínění (1946–1948), kde byly publikovány například výsledky prvních empirických výzkumů poslechovosti rozhlasu i souhrnné zprávy o mediálním výzkumu či zásadnější texty metodologické povahy, například o sociálně psychologickém výzkumu filmu a jeho účinku (Adamec 1947). 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211954
Masová média ve společenském a historickém kontextu
Rychleji a rozhodněji ožila snaha o začlenění mediální problematiky do pedagogické praxe. Již v roce 1945 byla na podnět přípravného výboru Svazu českých novinářů založena Vysoká škola politická a sociální, na níž byla zřízena profesura novinářské vědy a profesorem byl jmenován vystudovaný filozof a novinář František Bauer, který nasbíral potřebné zkušenosti jako ředitel novinářského semináře na meziválečné Svobodné škole politických nauk (a za války vedl ilegální novinářskou odbojovou organizaci). V roce 1946 vznikl lektorát novinářství na Karlově univerzitě a v roce 1947 byl ustaven lektorát žurnalistiky i na univerzitě Františka Palackého v Olomouci. Do společenské a politické změny, kterou v roce 1948 zahájilo převzetí moci Komunistickou stranou Československa a která vedla k zásadnímu přebudování institucionálního uspořádání společnosti, tedy vstupoval mediálně komunikační výzkum jako akceptovaná, byť nikoli silně tematizovaná oblast sociálněvědní reflexe, spojovaná především s přípravou budoucích novinářů a se snahou státu získat informace o chování populace v oblasti užívání médií. Zařazení Československa mezi země spadající do mocenské sféry Sovětského svazu v roce 1948 se promítlo i do změn v organizaci, struktuře a produkci médií. Tisku, rozhlasu a od roku 1953 i televizi připadla při prosazování nového společenského a ekonomického modelu instrumentální role prostředku výchovně osvětového a přesvědčovacího působení. To dávalo studiu médií prostor pro institucio nalizaci, současně ale směr výzkumu i výchovně-vzdělávací aktivity omezovalo předdefinovanou společenskopolitickou úlohou médií. Přesto je možné období od padesátých do osmdesátých let 20. století považovat za etapu relativně strukturovaného, institucionálně zakotveného a materiálně i organizačně posilovaného zájmu o média a mediální komunikaci. Po roce 1948 došlo k celé řadě změn v organizaci institucionalizovaného vědeckého provozu i ve struktuře vysokoškolského vzdělávání – změn, které se nemohly vyhnout ani vzdělávání novinářů a odbornému studiu médií a žurnalistiky. V prvních letech sehrála na poli studia médií a výchovy k novinářství výraznou úlohu novinářská organizace. Nové pojetí funkcí tisku a žurnalistiky v podmínkách budování socialismu vedlo k tlaku na to, aby se institucionálně rozvíjelo i badatelské zázemí pro odbornou reflexi tisku a žurnalistiky, takže zkoumání médií dostalo značný prostor. V roce 1953 byl v Praze založen Svazem československých novinářů Novinářský studijní ústav, jehož hlavní náplní se měly stát koncepčně teoretická pomoc redakcím, budování novinářské knihovny a vedení odborně zaměřeného archivu. V polovině šedesátých let byl Studijní novinářský ústav nejprve zrušen a posléze obnoven pod názvem Ústav hromadných sdělovacích prostředků 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211954
MASOVÁ MÉDIA
a organizačně začleněn do struktury Univerzity Karlovy. V roce 1976 se změnil na Ústav teorie a praxe žurnalistiky organizačně propojený s Fakultou žurnalistiky, jež vznikla jako součást Univerzity Karlovy na počátku sedmdesátých let. Z iniciativy novinářské organizace se po roce 1948 začala rozvíjet i odborná a profesní periodika věnující se médiím. V květnu 1949 začal vycházet profesní časopis Československý novinář, nejprve jako čtrnáctideník, po roce jako měsíčník. Od roku 1966 časopis vypustil z titulu adjektivum Československý a zkrátil název na Novinář. Časopis měl být „významným prostředkem ideové a politické výchovy novinářů, organizátorem svazové činnosti i operativní tribunou výměny teoretických poznatků i praktických zkušeností…“ (Hudec 1987:179). Svaz československých novinářů ale neposiloval jen podporu samotných novinářů pomocí profesního časopisu, nýbrž se pokoušel vydávat i skutečně odborné periodikum: od roku 1956 zde vycházel čtvrtletník Novinářský sborník (od roku 1961 ve Studijním novinářském ústavu), na který navázaly od počátku roku 1960 Sešity novináře (ty měly od roku 1969 na Slovensku svůj protějšek v časopise Otázky žurnalistiky). Sešity novináře sehrály zvláště v letech 1967–1968 významnou úlohu prostředníka, s jehož pomocí byla do českého prostředí uváděna celá řada témat, od nichž bylo do té doby české myšlení o médiích politickou situací izolováno. Tak v roce 1968 vyšlo monotematické číslo Sešitů novináře nazvané „Psychologie a sociologie hromadného sdělování“ a obsahující v českém překladu studii Charlese R. Wrighta Sociologie hromadného sdělování a výtah z knihy Gerharda Maletzkeho Psychologie hromadného sdělování / Psychologie der Massenkommunikation z roku 1963 (Sešity novináře 1968, r. 3, č. 1), nebo číslo nazvané „Public relations – propagace – reklama“ (Sešity novináře 1968, r. 3, č. 2). V témže roce vyšlo také číslo nazvané „Teorie informací a hromadného sdělování – veřejné mínění“ s podtitulem „Sborník překladů z americké novinovědné literatury“, obsahující překlady statí například Edwarda Sapira či Wilbura Schramma. Pokud jde o proměny institucionálně zakotveného vzdělávání v oblasti médií a mediální komunikace, to bylo fakticky soustředěno kolem profesní a univerzitní přípravy budoucích novinářů, případně dalšího vzdělávání novinářů působících v praxi. Vysoká škola politická a sociální byla v roce 1950 přebudována na Vysokou školu politických a hospodářských věd a předměty zaměřené přímo na studium novinářství byly podstatně redukovány. V roce 1952 byla tato škola zrušena a začalo období téměř výlučného studia novinářství na Karlově univerzitě v Praze. Z filologické fakulty, kam bylo novinářství umístěno, přešlo v roce 1960 na nově ustavený Institut osvěty a novinářství, ze kterého vznikla v roce 1965 Fakulta osvěty a novinářství. Liberalizace veřejného života v šedesátých letech umožnila oživit koncepci 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211954