Islámskému státu na dostřel (Ukázka, strana 99)

Kulomet místo vařečky. Hevi Džigar je 23 let a má za sebou bitvu o Kobaní. V boji ztratila už tři přítelkyně a spolubojovnice.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211875

evropští bojovníci za svobodu

Náš taxikář už zase uhání rozbombardovanými vesnicemi dál.

Zajedeme ještě na jedno stanoviště YPG, kde slouží zajímaví vojáci – tzv. freedom fighters – tedy zahraniční dobrovolníci, kteří se přidali k YPG. Stejně jako Zirek a Neuman, které jsme potkali v Kobaní, i tady na frontě slouží spousta Evropanů a Američanů.

Většina z nich jsou bývalí vojáci, kterým prostě schází adrenalin válek. Pak jsou tu ale ještě ti, kteří bojují kvůli svému přesvědčení, kvůli levicové ideologii.

Příběh Roje, rodilého Pařížana, je neuvěřitelný. Čtyřicetiletý modrooký Francouz bez jakýchkoliv kurdských kořenů měl PR agenturu. Sledoval vzestup Islámského státu a také to, kolik lidí s francouzskými pasy vstoupilo do řad IS bojovat na straně extremis­mu. On chtěl dokázat, že jsou i Francouzi, kteří se umí postavit na správnou stranu se zbraní v ruce. Tak odjel do Sýrie. Nakonec se mu podařilo dostat se do výcviku YPG. Jenže víc než ovládání zbraní se probírala Öcalanova levicová ideologie. O tom, že to bylo na úkor výcviku se zbraní, se přesvědčil i Roj. Už ve výcvikovém táboře si prostřelil nohu. Ale neodradilo ho to. Noha se zahojila, a vyrazil na frontovou linii. Potkali jsme se ve vesnici Kaška, v protější vesnici byli islamisté, které bombardovala koaliční letadla. Roj se svými spolubojovníky čekal, až bude vesnice „nahrubo“ vyčištěná a YPG a YPJ vyrazí na místo dokončit akci. Říkal, že se postupně učí kurdsky, ale moc toho zatím neumí. Při útoku poslouchal základní povely, jako střílej doprava, pozor vlevo… Ale pravda je, že složitou taktiku kurdské milice většinou nevyvíjejí, v drtivé převaze je útok prostě živelný postup vpřed.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211875

Přijíždíme do rozbité vesnice, kde není kámen na kameni.

Kolem ruiny domů, všude zmar, až člověka při pohledu na tu zkázu bolí srdce. Na kraji vesnice stojí snad jediný dům v celku. Na terasu vychází několik mužů – Evropanů v uniformách. Vítá nás Francouz Ernesto. Jako jediný je ochoten mluvit na kameru, byť ho musíme snímat zezadu. Asi má pro nás pochopení – je totiž původní profesí také novinář. Je mu dvacet devět let, nemá děti ani rodinu a v YPG je čtyři měsíce… „Rozhodoval jsem se, zda jít do Rojavy jako novinář nebo jako freedom fighter. Nakonec jsem se rozhodl pro boj, ale moje rodina si myslí, že tu pracuji jako žurnalista. Jsem na straně Kurdů – bral jsem to jako svou povinnost muže, který vidí zlo, které páchá IS,“ vysvětluje mladý bojovník. Do toho se zvedá vichr z hor a dává do pohybu všechny věci kolem domu. „Je možné, že tu umřu. Ale to se mi může stát i v Paříži při autonehodě. Nebo mě probodne někdo, kdo bude chtít mou peněženku,“ říká Ernesto, volič levice. Výcvik, který dostal od YPG, nehodnotí jako ten, který by se rovnal západním standardům. Ale Kurdové podle jeho slov dělají, co mohou.

Vypínáme kameru a foťák, když nás Ernesto překvapí nenadálou otázkou – chcete vidět mrtvé Da´iš na poli tady nedaleko? „No vlastně proč ne, to se vám tady jen tak válí?“ ptáme se. „Jo, jsou támhle na poli, kde jsme je zabili, tam jsme je nechali, psi se o ně postarají,“ říká Ernesto. Na levicového intelektuála tedy není moc útlocitný. Asi už ty čtyři měsíce ve válce vykonaly svoje. Jdeme ještě v doprovodu dalších dvou mladíčků z YPG na pole za vesnicí, kde se před nedávnem odehrál boj. Zvedá se snad úplná písečná bouře, prach zalézá do očí, a hlavně do techniky. Přicházíme k místu činu.

Na poli se válí zbytky taktické vesty, boty adidasky, zbytek trupu, kost, asi stehenní. Zbytek už ohlodali psi. O kus dál leží hlava. Puch je nesnesitelný. Hoši nám chtějí ukázat dalších pět těl, s díky odmítáme.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211875