23 „Pryč.“ Zvuk toho slůvka rezonoval Emmě hlavou, odrážel se jak ozvěna, ale smysl nedával. Co myslela tím „pryč“? Znovu se nachýlila a na hlédla do kočárku, říkala si, že se určitě zmýlila. Zvedla oči k Natashe a dívka jí pohled opětovala. David stál bez hnutí stranou, jen na dce ru civěl. Všichni byli nehybní – strnulí – jako postavičky z obludného živého obrazu. Ticho pročísl hrdelní výkřik bolesti. Emma tušila, že se z ní dere ven, zadržet ho už nedokázala. Vrhla se na Natashu, nejraději by ji zardousila, jenže dívka na svou ochranu využila kočárek, strhla ho na stranu, aby na ni Emma do otevřených dveří nedosáhla, a chladné, prázdné oči jí náhle planuly. David stál jako přikovaný a dál tupě zíral na dceru, ani se ji nesna žil bránit, ani ji Emmě nepomohl chytit. Natasha jako by zničehonic nabrala sílu – odstrčila golfky bokem a natáhla k Emmě ruku. „Posaďte se,“ křikla do Emmina jekotu. „Jestli ještě někdy chcete vidět to svý dítě, tak se okamžitě posaďte.“ Emmě se nechtělo poslouchat. Odstrčila Natashu stranou, zadním vchodem vyběhla ven a s divokým pohledem v očích se rozhlížela po zahradě, jestli tam Ollie náhodou někde není. Prudce se otočila, sprintovala po cestičce a otáčela hlavou ze strany na stranu, zda její chlapeček není schovaný někde v roští. „Ollie,“ vykřikla a zoufale toužila zaslechnout, jak jí jeho hlásek odpoví. Nic se však neozvalo. Vyběhla brankou na hlavní. Nikde nikdo. Ani jediné auto v dohledu. Okreska, napadlo ji. Možná bude na okresce. Oběhla průčelí domu, volala synka jménem a mezitím pobrekávala. I silnička táhnoucí se podél zahrady zela prázdnotou. Emma si na vozovce dřepla na bobek a složila hlavu do dlaní. „Ollie,“ zařvala znova, zatajila dech a čekala na odezvu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211871