o její existenci věděl; musel jsem si to najít na internetu, abych před Connie nevypadal jako vůl. Každý den pozdě večer se do skromného domu Michaela a Sally sešlo držet šivu za matku strýčka Michaela tolik lidí, že to byl skoro otřes, když asi po hodině zazněl kadiš a narušil téměř mejdanovou atmosféru a dožadoval se vážnosti. Mejdanová atmosféra rozhodně neplatila v bezprostředním okolí strýce Michaela, tety Sally a jejich dětí, ani kolem kteréhokoli z Michaelových sourozenců, ale na okrajích, tam, kde jsem se skrýval i já, jsme si užívali spousty nezávazného a přátelského hovoru. Myslím, že v tomhle ohledu to bylo stejné jako na každém pohřebním obřadu: hlučnější periferie kolem jádra žalu. Ale taky jsem věděl, že tohle držení šivy se liší od všeho, co jsem zažil předtím. Irský synek zajde na smuteční shromáždění a pohřbí mrtvého a pak sedí doma, v soukromém zoufalství, zato ten židovský má sedm dnů na to, aby se s rodinou a přáteli podělil o své břemeno a o své zlomené srdce. „Vtip o knězi a rabínovi?“ zopakoval jsem po ní. „Kde se zas tohle bere? Neviděl jsem Michaela… jak dlouho vlastně? Šest měsíců?“ „Tohle se mohlo stát i dávno.“ „Tak proč s tím na mě jdeš teď?“ „Kolovaly takové řeči. Já si jich tehdy nevšímala. Myslela jsem si, že lidi jenom chtějí dělat potíže. Tak znáš ten vtip o knězi a rabínovi, anebo ne?“ Zachoval jsem klid. „Znám spousty vtipů.“ „Kolik z nich je o knězi a rabínovi?“ Předstíral jsem, že o tom přemýšlím. „Nějaký mi pověz,“ vybídla mě. Odkašlal jsem si. „Kněz a rabín… eee… promiň. Takže, kněz a rabín si jednou časně zrána vyrazí zahrát golf, ale ta čtyřka, co hraje před nimi, je pořád zdržuje.“ Odmlčel jsem se. „Tenhle vtip mi řekli, když jsem chodil hrát golf. To je už celé věky, Connie. Nebyl jsem na golfu dobrých… Proč tohle chceš vědět?“ „Chci slyšet ten vtip, co jsi řekl strýci Michaelovi.“ „Já ani nevím jistě, že bych ten vtip kdy tvému strýci Michaelovi řekl.“ „Dopověz mi ho, Paule.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211870
Když jsme byli v práci, byl jsem raději, aby mi říkala doktore, anebo i pane doktore, ale teď jsem se o tom porušení protokolu nezmínil. „Takže si zavolají správce hřiště… vlastně ne, už si vzpomínám, jsou to kněz, reverend a rabín, jsou na tom golfu tři. Vždyť ti to říkám, je to už dávno.“ Máchla na mě rukou, jako bych jel v autě před ní a moc pomalu. „No prostě, zavolají správce a kněz povídá, už tady na týčku čekáme dvacet minut, ale té partě před námi to trvá věčnost. Co to má být? Správce se jim omluví. Milí služebníci Boží, povídá jim, chápu, že vás to rozčiluje. Ale buďte trpěliví. Ti nebožáci před vámi jsou slepci. Kněz odříká Zdrávas a požehná jim, reverend pronese modlitbu.“ Zarazil jsem se. „Proč mlčíš?“ „Mám pokračovat?“ „To už byla pointa?“ „Ne.“ „No tak mi pověz pointu.“ „Jenom rabín si vezme správce stranou a povídá mu: To nemůžou hrát v noci?“ „Pěkný,“ řekla s vážnou tváří. „Ani ses neusmála.“ „Čekám, kdy se dozvím, proč sis řekl, že tohle je vhodný vtip pro mého strýce Michaela.“ Pokud jsem ten vtip Michaelovi vůbec řekl, tak proto, že jsem ho chtěl rozesmát. Že jsem chtěl, aby si mě oblíbil. Chtěl jsem, aby si mě všichni oblíbili. Chtěl jsem být Plotz. Chtěl jsem být židovský Plotz, který drží šivu a chodí do šul a za pevnými hradbami širší Plotzovy rodiny dělá děti s Connie. „Co je?“ bránil jsem se. „Je to snad antisemitské? Není to antisemitské, že ne?“ Odjakživa jsem se paranoidně obával toho, že řeknu něco antisemitského. „Držel právě šivu za svou matku,“ upozornila mě. „Cože?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211870
„Nenapadlo tě třeba, že to není vhodná chvíle?“ „Kdepak, Connie,“ namítl jsem, „tehdy jsem mu ten vtip rozhodně neřekl. To bych neudělal. Tehdy bych mu nevyprávěl žádný vtip. Kdo ti řekl, že jsem to udělal?“ „Však povídám, že o tom kolovaly řeči. V té době jsem nad tím jen mávla rukou.“ „A totéž bys měla udělat i teď! No tak, Connie, já bych Michaelovi nevykládal vtip, když zrovna držel šivu. Mám snad rozum, ne?“ „Vážně, Paule Saule?“ ušklíbla se. „Pověz mi ještě něco víc o tom, kolik máš rozumu.“ Sebral jsem se a šel jsem za pacientem.
*** Kolem antikvariátu a starožitnictví Carltona B. Sookharta kousek od Park Avenue jsem za ta léta prošel mnohokrát, ale nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že bych měl důvod zajít dovnitř. Stalo se v pátek. Měl obchod zařízený zpola jako prodejní výstavu vzácných knih a zpola jako kabinet kuriozit. Podlaha v hlavní místnosti byla z fošen tvrdého brazilského dřeva o dvojnásobné šířce, než je obvyklé, a pod nohama skučela jako rozpadající se loď. Posuvný žebřík ve stejné barvě jako podlaha jezdil na kolejničkách podél vysokánských polic na knihy, odkud špitaly všechny mrtvé i živé okamžiky lidských dějin. Psací stůl oddělený jedním schůdkem a zábradlíčkem s kroucenými sloupky jemnými jako foukané sklo. Za zády mu za plexisklem visel prastarý meč s rukojetí vykládanou drahými kameny – „z dob křižáckých výprav,“ řekl mi – a ve vitríně přímo vpravo od něj poslušně zíraly do věčnosti lebky narovnané na jedné z poliček. Naše konverzace začala tím, že mi vysvětlil, co je zač kámen na jeho stole, který vypadal prostě jako obyčejný kámen, ne větší než míček na basebal, ale ve skutečnosti pocházel z proslulých archeologických vykopávek v Jeruzalémě. Nyní panu Sookhartovi sloužil jako těžítko. Bylo mi líto každého kamene, který přinutili, aby opustil království hluboko pohřbených tajemství
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211870