98
Část III. a) Empirie (vlastní výzkumy) – Jak to vypadá? Co je za tím?
Lefebvra, de Certeaua, Bourdieua, Goffmana, Garfinkela, Bergera, Giddense a některých dalších sociologů (blíže Bennett, Watson 2002). Tyto obecné koncepty, resp. jejich vybrané subkoncepty, se pokoušíme určitým způsobem skloubit, podobně jako někteří z našich předchůdců – viz např. Ellegård 1999; Novák, Temelová 2012; Pospíšilová 2012; či částečně také Jarvis 2005, Stenning 2005, Frändberg 2008 nebo Cwerner 2001 – do výsledného pokusu o tzv. komplexněji pojatou „geografii každodenního života“.54 Ač aplikace našeho přístupu není obvyklá, skutečné novum kapitoly spočívá v detailnějším přiblížení časoprostorových snímků chování migrantů (aplikace přístupu lundské školy) ve velkoměstském prostředí. Takto orientovanou studii jsme v odborné literatuře nenalezli. Na druhé straně ani ryzí analýzy každodennosti života migrantů nejsou četné, resp. určitá pojetí studií se jim do jisté míry pouze přibližují (např. Stodolska, Santos 2006; Al-Ali, Black, Koser 2001; Cwerner 2001). Trvale implicitně se v naší studii dotýkáme také konceptu migrační transnacionalizace (viz zejména kap. 5), který je se současnou migrací a s životem ukrajinských ekonomických migrantů v Česku nerozlučitelně spjat (viz blíže např. Ley 2004 nebo Levitt, Jaworsky 2007).
4.2. TEORIE A KONCEPTY 4.2.1. ČASOPROSTOROVÉ CHOVÁNÍ Ucelený metodický aparát pro zachycení a interpretaci časoprostorového chování člověka poskytuje Hägerstrandova geografie času (Hägerstrand 1970, Pred 1977, Thrift 1977). Ta sleduje člověka v celoživotní perspektivě s vazbami na minulost a budoucnost, ale také v denních nebo týdenních sekvencích aktivit. Každodenní aktivity člověka jsou popisovány několika základními atributy (subkoncepty) – k nejznámějším patří cesta, projekt, stanice, svazek, omezení, prisma, rutiny (více např. Lenntorp 1976, Ira 2001). Propletená síť cest a stanic schematicky reprezentující každodenní život člověka vystihuje časoprostorovou choreografii lidské existence (Pred 1977). Geografie času poskytuje nástroje pro sledování časování a rozmístění denních aktivit a také možností a problémů, které toto časování a umístění přináší (Pratt 1996). Denní časový rozpočet, který má každý jednotlivec k dispozici, limituje délku jednotlivých aktivit a přesunů mezi nimi a neumožňuje realizaci všech zamýšlených činností během dne. Pro pochopení podoby každodenního života je pak klíčová otázka, jaké aktivity jsou v jednotlivých stanicích vy54 Ať již jde o rozvinutí teoretických/konceptuálních otázek, empirického výzkumu, či obou přístupů dohromady.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211833
Část III. a) Empirie (vlastní výzkumy) – Jak to vypadá? Co je za tím?
99
konávány, a dále otázka, proč a jak dlouho jsou tyto aktivity v jednotlivých stanicích vykonávány. Pro tento účel využívá geografie času atribut projektu (project). Projekt představuje soubor dílčích aktivit, které jsou plánovány a posléze vykonávány za účelem dosažení vědomých cílů jedince (Pred 1981, Ellegård 1999). Činnosti vázané na jednotlivé projekty se v každodenním životě lidí vzájemně proplétají a soutěží mezi sebou o možnost realizace v daném čase, který je jim jedinec schopen a ochoten věnovat. Přestože posuzování projektů, plánování aktivit a rozhodování jsou individuální záležitosti, odehrávají se v širokém sociálním kontextu, který výrazně ovlivňuje výsledné rozhodnutí. Ne všechny projekty mají stejnou důležitost. Primární úlohu plní dominantní institucionalizované projekty, jakými jsou například rodina, škola nebo zaměstnání. Tyto projekty přirozeně získávají v „soutěži projektů“ prominentní denní dobu a dominují nad ostatními (Pred 1981; Novák, Temelová 2012). Na druhou stranu institucionalizované projekty jsou sice společné pro většinu společnosti, jejich způsob naplňování je však v různé míře individuální záležitostí. Ještě vyšší míra individualizace platí pro další projekty vázané většinou na volný čas. Na jedné straně stojí soubor projektů jednotlivce/domácnosti a na druhé straně je množina možností – v čase a prostoru různě pevně ukotvených potenciálních stanic, ve kterých je možná realizace jednotlivých činností z různých projektů. Tento soubor možností je komplexně zahrnut v pojmu „infrastruktura každodenního života“ (Jarvis 2005). Infrastruktura každodenního života znamená vše, co je v praktické/pragmatické rovině třeba k prožití všedního dne (Jarvis 2005). Kombinuje tedy v sobě umístění příležitostí (bydlení, práce, služby) v individuálním geografickém kontextu každého člověka, možnosti přesunů v prostoru mezi místy příležitostí a časové („rozvrhové“) limity dané časováním klíčových denních aktivit. V běžném životě člověka tak probíhá složitá orchestrace veškerých denních pohybů a činností v rámci infrastruktury každodenního života (Novák, Temelová 2012). Způsob organizace dne má podobu sofistikovaných plánů, které Hallin (1991) označuje jako individuální adaptační strategie na dané okolnosti jednotlivce. Adaptační strategie mohou mít formu: a) každodenní praxe (plánování přesunů a činností, jejich koordinace v rámci domácnosti); b) jednorázových významných rozhodnutí, která vedou k významné změně infrastruktury každodenního života (stěhování, změna zaměstnání – Temelová et al. 2011). Poznání adaptačních strategií umožňuje pochopení vnitřních podmíněností aktivit jednotlivců i sociálních skupin (Hallin 1991). Empirické studie z českého prostředí sledující časoprostorové chování byly zaměřeny na určitou specifickou skupinu, jako jsou studenti nebo hendikepovaní (Drbohlav 1990, Toušek 2012), či lokality jako jsou suburbia a periférie nebo výrazně
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211833
100
Část III. a) Empirie (vlastní výzkumy) – Jak to vypadá? Co je za tím?
zemědělské oblasti (Novák, Sýkora 2007; Doležalová, Ouředníček 2006; Temelová et al. 2011; Kraft 2014). 4.2.2. KAŽDODENNOST Není jednoduché a vlastně ani možné krátce vysvětlit podstatu studia každodenního života člověka, jež se dotýká sociologické výzkumné minulosti55 i současnosti. Jde o široký vějíř přístupů, paradigmat, konceptů a subkonceptů, které charakterizují uchopení tohoto široce vnitřně strukturovaného tématu (viz blíže např. Bennett, Watson 2002; Douglas 1970). V nejširším vymezení je možné každodenní život definovat jako rytmy a rutiny denní existence (podle Bennet, Watson 2002). Podle Schutze každodennost předpokládá: „každodenní, všední, neboli životní svět jako sféru, v níž se každodennost jako úhrn aktivit odehrává, běžné vědomí a běžný jazyk. Životní svět je samozřejmým světem zdravého rozumu, světem sociálních a přírodních objektů, v němž lidé žijí, pracují, setkávají se a vykonávají rutinní aktivity, je světem, v němž lidé jednají, sledují své cíle, prožívají jej a interpretují, aby mu porozuměli a porozuměli jednání jiných. Je to svět, který není zpochybňován, který člověk bere jako samozřejmý fakt, jako danost, vůči níž však musí zaujmout aktivní praktický či pragmatický postoj a která tedy od člověka vyžaduje aktivitu, činnost, jednání“ (Velký sociologický slovník 1996). V detailnější specifikaci je každodennost podle Schutze a dalších tvořena především rutinními aktivitami – práce, jídlo, pití, oblékání spánek, hygiena, obstarávání věcí, cestování, setkávání se s přáteli, péče o děti atd. (Velký sociologický slovník 1996). Výzkumem každodennosti se zabývá specifická sociologická disciplína, která jde napříč širšími tématy, přičemž respektuje v každodennosti její „durkheimovskou povahu“ tzv. sociálního faktu. Velký sociologický slovník (1996) rovněž vypichuje význam směru sociologie každodennosti z hlediska otevření a legitimizace řady nových, zdánlivě okrajových témat (viděných v neobvyklé perspektivě) pro sociální výzkum stejně jako její nepřímou kritiku oficiálních ideologií. Při aplikaci daného konceptu v jeho četných nuancích je šance, že analýza každodenního rytmu a rutin života migrantů přispěje k sofistikovanější a příhodnější charakterizaci a typologizaci povahy jejich životní situace i integrace do majoritní společnosti, a to i v komparativním pohledu. Z dílčích zkušeností analytiků každodennosti zdůrazněme a částečně využijme následující subkoncepty: 1) Uplatňuje se důležitost triumvirátu forem, funkcí a struktur (Lefebvre, Levich 1987) jako klíčových aspektů „organizace“ zkoumané reality. Existují dva typy „opakování“: cyklické (dominuje v přírodě: den versus noc, 55
O konceptu jako takovém se poprvé začíná hovořit a psát od 20. let 20. století (Bennet, Watson 2002).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211833