Bezmocní tohoto světa
99
Mimořádně zajímavé jsou v tomto vcelku jalovém příběhu varianty knih a autorů. Nejčastěji ze všeho se zmiňuje Bible – Apokalypsa nebo kniha Kazatel. Někdy se jedná o díla z oblasti přírodních věd, například „Co je to matematika?“ od Couranta a Robbinse. Kapitola první, odstavec čtvrtý, „Diofantické rovnice“…! A občas dokonce naprosto neznámá a zřejmě fantastická, nikdy neexistující, kupříkladu „Jak se stát sebou“ Arthura Milese… Ovšem tohle na tom není to nejzajímavější. Nejzajímavější je, že tomu odpornému chuligánovi vyká. A to ve všech variantách tohoto příběhu, které jsem slyšel. Je to jediný člověk, co znám, který vždycky a všem vyká, dokonce i desetiletému výrostkovi. Co se samotného příběhu týče, bylo to všechno úplně jinak. Jel do svého třetího patra výtahem, zatímco já a Tengiz jsme si řekli, že se trochu protáhneme, a vyrazili jsme pěšky. Ti dva šmejdi se ochomýtali o odpočívadlo výš, a to už dost dlouho (soudě podle množství nedopalků), a jakmile začal otevírat vrátka v mříži, zaútočili na něj a stačili ho párkrát udeřit. Co přesně chtěli, to už asi nezjistíme, ale každopádně mu nic horšího udělat nestačili – pak jsme totiž přispěchali my a Tengiz si je vzal do parády. Vrhl jsem se k němu, abych ho zvedl z podlahy, ale on už vstával sám, přičemž se přidržoval mříže – bílý jako stěna, sveřepý, krev mu stéká po tváři, oči má jako praještěr. „Sem s ním,“ nařídil Tengizovi a ukázal na menšího z těch dvou šmejdů, načež se pohnul kupředu, až ho od šmejda dělil jenom malý kousínek, naklonil se k jeho šmejdskému uchu a cosi mu řekl – ani jeden z nás neslyšel, co přesně. Pak pokynul Tengizovi, ať je pustí, a oni odešli, stěží přitom hýbali nohama, jako by byli napůl paralyzovaní. A vtom se ten menší šmejd po nějakých třech schodech najednou otočil a zeptal se (naprosto nechápavě): „Ale proč?“ „Jen běžte, časem pochopíte,“ odpověděl, čímž se celý ten příběh vlastně uzavřel – následovalo převazování, protitetanové injekce a další podružnosti, co je má ve své kompetenci naše Mariša. Ještě existuje příběh o tom, jak oživil člověka – devadesátiletého starce, který zvolna vyhasínal obklopen svým vzlykajícím
bezmocni sveta.indd 99
02/09/2015 15:50:24 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211724
100
Arkadij a Boris Strugačtí
příbuzenstvem a který se poté, co se probral, najednou rozkřičel: „Strýčku Stene! To jsem já – Šurjonok! Houpával jste mě na koleni, vzpomínáte?“ Ono se vůbec najde až podezřele mnoho příběhů lidí starších než on (nebo přinejmenším zhruba stejného věku), kteří si ho pamatují z dětství – svého vlastního dětství –, a to přesně takového, jak vypadá teď. Sám jsem byl přítomen jednomu z těchto případů, kdy (v záchvatu posledního zoufalství) přivedl svou ženu Taťánu Olegovnu k jakémusi známému léčiteli a ten, jakmile ho spatřil, zvolal: „Synku! Copak mě vážně nepoznáváš? Já jsem přeci Ljoška-Kloška!“ Podle toho, co říkal, to vypadalo, že někdy před padesáti lety spolu seděli ve vězení nebo v něčem podobném. Je to hodně zvláštní příběh, vezmeme-li v úvahu, že nikdy a z žádného důvodu nebyl zavřený a že se, dle léčitelových slov, „za ty roky vůbec nezměnil“. To jako za padesát let? Pravda, ten léčitel nestál ani za zlámanou grešli, vůbec Taťáně Olegovně nepomohl… Je ovšem pravda, že se toho o jeho minulosti ví jen málo. Sám o sobě nikdy nic nevypráví. Nikdy na nic nevzpomíná. Co když ani nemá, nač by vzpomínal? Nebo třeba na všechno zapomněl, a tak nyní existuje pouze v přítomnosti a budoucnosti? Když jsem se ho jednou bez obalu zeptal, vědom si rizika, že narazím na hradbu jeho povýšené nelibosti, odpověděl mi nečekaně klidně, ba až s jistým údivem: „Já ale vážně nemám, co bych o své minulosti vyprávěl. Není v ní nic, jen nesčetné pokusy a omyly. Nelíbí se mi na to vzpomínat. Zdařilé pokusy se už dávno staly mou přítomností a o těch nepovedených vyprávět nechci – stydím se. Dodnes se stydím. Dost na tom, že své omyly neopakuji.“ To ale není pravda. Ve skutečnosti své omyly samozřejmě OPAKUJE. Není to žádný pánbůh, ba ani génius. Je to interpret. Tohle jsou jeho vlastní slova: „No tak to pochopte, já nejsem stvořitel. Jsem pouhopouhý interpret. Nic nevytvářím, všechno už bylo stvořeno přede mnou a beze mě. Já jen POJMENOVÁVÁM.“
bezmocni sveta.indd 100
02/09/2015 15:50:24 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211724
Bezmocní tohoto světa
101
Zcela stranou ponechávám příběhy a legendy, ve kterých se objevují vraždy, mrzačení a další ničemnosti. Nyní například kolují fámy (psali to dokonce i v novinách) o tom, že přibylo případů, kdy nájemní zabijáci používají nervově paralytické jedy. Nebo nějaký obzvlášť smrtící plyn, který zabíjí téměř okamžitě. Objevují se mrtvoly občanů (zpravidla velice zámožných, dokonce bohatých: obchodníků, majitelů všelijakých uzavřených i otevřených akciovek nebo eseróček, ropných magnátů a šéfů hazardního průmyslu), jejichž životy ukončila nenadálá zástava dechu. Ve své pravidelné statistice mám tři takové případy za poslední dva roky, ale vzpomínám si, že se to stávalo i předtím. Nacházeli je v autech, v průjezdech, na schodištích, někdy vedle svých osobních strážců, kteří vyvázli pocuchaní, ale živí a nic kloudného o tom nedokážou povědět – jdou si takhle krok za svým šéfem, najednou se dostaví potíže s dechem, před očima tma, bezvědomí… a když se pak proberou, leží vedle nich mrtvola a kolem to smrdí po spáleném papíru… Tak tohle všechno není o něm. On je totiž štítivý. Dokonce bych řekl, že štítivě hodný… „Nerad bych, aby se o mně povídalo, že jsem staromódní, ale život je posvátný.“ „Nemůžeme brát to, co jsme sami nedali.“ „Smrt je víc než jakýkoli problém.“ No a tak dále… Každé ráno si čte denní tisk. (Má předplacené čtyři noviny různého zaměření a ještě jedno předplatné – „Všeobecných listů“ – mu už roky hradí jakýsi dobrodinec, který si ovšem přeje setrvávat v anonymitě.) Čte lačně. Funí u toho. Heká. Najednou se začíná zuřivě šťourat v nose. Přejíždí lokty po rozložených stránkách, nelítostně je mačká a pak je zase začíná bezmyšlenkovitě uhlazovat svými suchými bílými dlaněmi. Cvaká nůžkami. Vystřihuje si zprávy. Nebo tabulky. Nebo kousky textů. Vůbec se nedá pochopit, co přesně ho zajímá. Nejspíš všechno. „Vrozený zákaz bratrovraždy“ (článek Konrada Lorenze). „Přítomnost a budoucnost literatury“ (roční přehled). „Operace GREIF“ (o tom, jak se Skorzeny pokoušel v prosinci 1944 zlikvidovat Eisenhowera). „Obléhání Watergate“ (o skandálu, kvůli němuž musel odstoupit Nixon). „Peklo i ráj uprostřed
bezmocni sveta.indd 101
02/09/2015 15:50:24 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211724