začne vevnitř kopat, a co na to řeknou sourozenci sající právě u prsu. Když byly Jonášovi tři měsíce (počítala to od data, kdy podepsala smlouvu, dostala peníze a Jonáše započala), Veronika celou rodinku přestěhovala do lepšího bytu. Byl o něco dražší, ale ne o moc — a protože byl dál od centra, vlastně na samém okraji Prahy, byl docela rozlehlý. Měla teď kuchyň spojenou s obývákem, kde měli starší synové fůru místa na hraní a ona je měla pořád na očích, měla ložnici, kam se nastěhovala s Janou a Obinnou, zatímco starší kluky umístila do druhé, a měla taky kamrlík vybavený gaučem, na kterém každé ráno Amechi vyspával svůj noční džob a svou kocovinu, a nemohl si stěžovat, že by ho rušily děti. Amechimu se ten přesun nijak nezamlouval — ve Vršovicích mu bylo líp a tvrdil, že tam měl lepší noční spojení, ale Veronika nalepila na dveře jízdní řád nočních autobusů a dál se o tom odmítala bavit. Amechi — jak typické! — se neráčil ani zeptat, kde vzala peníze na stěhováky. O tom se vůbec nezmínil, jen si trpitelsky sbalil fidlátka a přesunul se, kam mu manželka poručila. Ne, o věcech jako tyhle (kde budou bydlet, kde vezmou na živobytí) se teď skutečně bavit odmítala. Nový džob, který si našla, jí ohromně vyhovoval a zjevně v něm byla dobrá: copak neotěhotněla hned na první pokus? Džob jí vynášel 15 tisíc měsíčně, to bylo víc než svého času Dobrej vohoz, a nejen že se směla zakulatit, ona musela. A těch peněz na dlani! Kdyby chtěla být zlá, představovala by si, že si bankovky, které jí v úctyhodné ruličce diskrétně vsunula do dlaně Jitka, rozmění na stovky a dvoustovky a ty pak — každou zvlášť a každou s vítězným zamlasknutím — klade před Amechiho, přičemž je poťouchle odpočítává. Pak by hromadu bankovek zase shrábla a řekla: „Vidíš? I bez tebe se uživím.“ A vysmála se mu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211682
Nic podobného ovšem neudělala. Uložila peníze do staré plechové dózy a zastrčila ji až dozadu do vrchní police na moderní kuchyňské lince — za hladkou mouku a krupičku v sáčcích, na místa, kam děti nedosáhly a Amechi by je tam nikdy nehledal. V kuchyni (i té spojené s obývákem) se zdržoval co nejméně. Jeho příspěvek k vaření se omezoval na instrukce, které na ni vykřikoval ze dveří ložnice, a následnou kritiku nad talířem. A vůbec — jejich komunikace se omezovala na občasné unuděné hádky. Vlastně ani ne hádky, na to byla Veronika moc vyčerpaná a Amechi moc líný. Spíš jen takové nepříjemné, pichlavé a kousavé poznámky, které, pokud druhého kously či popíchly, málokdy vyvolaly reakci. V posledních dvou třech letech ji tu a tam bil nebo spíš — občas ji uhodil. Dal jí facku. Vrazil do ní, až se zapotácela, a pak se jen zasmál, zpola omluvně, zpola nenávistně. Tohle byly věci, o kterých Veronika na netu nepsala. Nevěděla, co by na to mámy řekly. Netušila ani, co to vyvolává — čím si to na sebe přivolává, pokud s tím teda její chování mělo vůbec co společného. Možná to záviselo jen a jen na jeho náladě, možná i chlapi mají nějaký měsíční cyklus (anebo možná jen Afričani, anebo možná jen její choť) — anebo, a to jí připadalo pravděpodobnější, si za to mohla sama, ale ne TEĎ, už dávno předtím, když mu rozbila hlavu tou lahví. Zasloužil si to — a nikdy neřekl, že ne (a nikdy se pro to na ni nezlobil). Ale zdálo se, že svým činem prolomila jakési tabu… porušila nepsanou (a nevyřčenou) smlouvu o neútočení. A i když se ho od té doby už nikdy nedotkla (ne bolestivě), on získal licenci bolestivě se dotýkat jí. Mělo to ovšem jednu výhodu: Amechi měl rád děti a nikdy, nikdy by žádné z nich neuhodil. Dotýkal se jich něžňounce, s nekonečnou trpělivostí (danou faktem, že s nimi
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211682
trávil asi tak dvě minuty denně), s trpitelským úsměvem mlčky snášel, když po něm lezly, když ho tahaly za vlasy, když ho štípaly… Fakt je, že ji nikdy neuhodil, když byla zrovna v tom. Amechi své děti nebil. Ani ty nenarozené. Po celou dobu, co nosila pod srdcem Jonáše, své první výdělečně činné dítě — shodou náhod to nejmladší —, chodila na prohlídky a vyšetření (i když na amniocentézu ne, prý k tomu nebyl důvod a doktorka se podivila, proč si najednou vymyslela, že potřebuje vyšetřit plodovou vodu, když u předchozích čtyř těhotenství nechtěla — a děti jsou zdravé). Po celou dobu, co celou svou bytostí hluboce prožívala svou lásku k Jonášovi (a říkala mu „Jonáši“ i poté, co jí na ultrazvuku oznámili, že tohle bude holčička), po celou dobu, co shromažďovala obrázky z ultrazvuku a předávala je Jitce, která s ní sice nechodila na všechny prohlídky (chtěla, ale Veronika jí to odmítala dovolit, a stejně by se Jitka nemohla urvat z práce), po celou tu dobu, co si Jitka toužila na Jonáše v jednom kuse sahat, jako by i tady, ve Veronice, už byl jejím majetkem, po celé období Veroničina úplně normálního těhotenství, v pořadí pátého, si se vzrůstající panikou slibovala, že dnes — ano, dnes — si promluví s manželem. Musí si s manželem promluvit. Nutně si s ním potřebuje promluvit už celé roky. Celé roky valila před sebou narůstající haldu všeho, o čem si s manželem potřebuje promluvit. A už celé roky se k tomu nedostala. Dobře věděla, že chyba není v ní — Veronika dovedla být komunikativní a nebála se promluvit, nebála se prosadit si své… a přece se zdálo, že se po celý život učila spíš mlčet. Mlčela, když nadával táta (nemělo smysl něco mu vykládat: přeřval by tě — a beztak šlo o hovno), zvykla si mlčet, když nadával Karel (nestál jí za tu námahu!), s Pepíkem blahé paměti se bavili zásadně o bezvýznamných
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211682