Snad v tom odzníval malý náznak volání o pomoc, ale s přehršlí citu v uších člověk leccos přeslechne. A co ten slib? Zbytečně: „Už nejsem prase?“ Tak přeci jen přiznání ostrosti toho střepu. Dobré nebe. Znovu. U ní. Zuditóóó… I já volám o pomoc, ale jen potichu, aby to všechno bylo bráno jako bezvětří, a ne začátek nové epizody. Momentové zpoždění stačilo na to, abys před halou více nečekala. Vlastně jsem ani nezaváhal. Stála jsi uvnitř v Cooper ohozu a s vlasy staženými černou mašlí do podivného chuchvalce, nadšeně polemizovala o metalové moderně s třemi kámoškami, a… jedním…
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211577
Měl štěstí, že byl zavěšený do jiné z těch slečen, jinak bych ho snad krchchch! Hmm, jenomže pak bych byl sadista a surovec, a zmlácenej chudáček by slíznul smetanu. Ona, s rukama v kapsách a lehkým houpáním v bocích: „Kde seš tak dlouho?!“ Ostatní na mě hledí jak na kentaura, a ty drze přežvykujíc sis stoupla na špičky. Jak jsi nám povyrostla. Klepeta se zakousla do alabastrových ruček, a polibek zazněl tak, aby odpověď nebyla ani mírná, ani sebejistá. Hejno se vzdálilo. Ona: „Bys mě dojal.“ K pláči? K smíchu. Polibková repetice. Ona: „Mě si nekoupíš.“ Čím? Polibkem? On: „Pozvalas mě, že se chceš hádat?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211577
Pozvala jsem tě, že tu nechci být sama. Tak proč se chováš… Jak? Hm. Jako psice. Když už tak... Když už, tak by jsme měli jít, pouštějí. Uvnitř jsi najednou byla úplně nová. Strašná. Pojmutá expresivitou modrého davu, který ti do očí nahnal krev a mžitky. Stále ještě jsi mě držela za ruku. Stále ještě, ještě. S prvním taktem vystřelily alabastrové ručky vzhůru a s dlouhým zasyčením navždy zmizely v horké lávě. Navždy. Nebyly ani moje, ani své. Navždy se odcizily. Nevydržím se na to déle dívat. Co se to s tebou stalo Zudito? 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211577