V kočáře seděla ošklivá paní, hned všichni přítomní civěli na ní. Král tuhle šeredu, políbil na ruku, že o poklad nepřijde, chtěl on mít záruku.
Královi se paní vůbec nelíbila, na večer hezčí by stejně už nebyla. Kdyby však král počkal, až slunce zhasne, políbil by ručku dívence krásné.
Král velké ostudy velmi se bál, proto si ošklivou nevěstu vzal. O takové svatbě, všichni jen snili, na závěr v turnaji se rytíři bili.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211547
Ošklivce potají všichni se smáli, říkat to veřejně, však se moc báli. Udatní rytíři, cizí i zdejší, tvrdí, že královna je nejkrásnější.
Však jeden rytíř, co na rady nedbá, řekl o královně, že je šeredná. Skupina rytířů, se na něj vrhla, děsivá šarvátka v mžiku se strhla.
„Ať ten kluk vyhraje,“ to Jitka chtěla, pro hezkého mládence jen oči měla. Po bitce tam sedm rytířů leží, jen odvážný mládenec stojí tam svěží.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211547
Jitka mu hedvábný šáteček hodí, mládenec pak mizí, hned na svém koni. „Jak moc mě urazil, ten rytíř cizí,“ vzteká se šereda a v zámku mizí.
V noci do pokoje, šereda vstoupila, princeznu Jitku ze spánku vzbudila. „Obleč si šaty své, rychle a tiše, teď půjdeš se mnou a nechci nic slyšet!“
Na nádvoří černý kočár už stojí, obě dvě nastoupí, Jitka se bojí. Kočár pak do noci rychle se vznese, šereda Jitku z něj vyhodí v lese.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211547