Krizové situace výchovy a výuky (Ukázka, strana 99)

Jan Svoboda, Leona Němcová / Krizové situace výchovy a výuky

Tím podporuje informovanost a směřování ke vzdělanosti, ale nikoli charisma, které má již blízko k moudrosti.

Osobní náhled Psychologií je osobní náhled definován jako schopnost kritického postoje s uvědomováním si souvislostí. Vlastní postoj pak obsahuje tři hlavní komponenty: složku poznávací (zde tedy sebepoznávací), citovou (zde uvědomování si vlastních emocí) a složku konativní (zde schopnost regulovat své činy). Na míru prožívání sebehodnoty konkrétního jedince má tato komponenta velký vliv, protože jedinec prožívá dojem „silné vůle a moci“, tedy pocit, že disponuje vyšší mírou sebeovládání, seberegulace, kterou dokáže využívat.

Komponenta bývá kvalitně rozvíjena v některých zájmových kroužcích, kde je spojena disciplína s řádem a fyzickou zátěží. Příkladem může být kroužek dobrovolných hasičů, ale také skaut nebo oddíl bojových umění.

V prostředí školy pak posilování znamená učit žáky spíše formou řešení problémů než plněním zadaných úkolů. Splněný úkol nabídne jen pocit „spadlého kamene“, a tedy pocit většího uvolnění, zatímco vyřešení problému zvedá sebehodnotu. Člověka bez ohledu na věk posouvá vpřed vyřešení problému, nikoli jen pouhé splnění úkolu.

Aspirace Psychologickým slovníkem je aspirace definována jako očekávání vlastního výkonu. Údajně vychází z předešlé zkušenosti při řešení obdobného úkolu a dosahování obdobného cíle. Její úroveň je výrazně závislá na aktuální situaci, osobnostních dispozicích a strategii. To vše a další méně zásadní komponenty mají vliv na volený profil dosahování cíle a hodnocení vlastního výkonu jako úspěchu, popřípadě neúspěchu. Čím více úspěchů, tím vyšší je aspirační úroveň i v jiných oblastech. Jinak řečeno, úspěšnost v jedné oblasti podněcuje lidského jedince hledat úspěch a cítit se úspěšným i v dalších oblastech. Paradoxně může vyznít, že jedinci spíše neúspěšní v naplňování svých cílů mívají vyšší, až z hlediska vlastních dispozic nereálné aspirace, popřípadě aspirace přehnaně nízké. Jde o důsledek nedostatku zkušeností nebo snížené schopnosti je dobře zpracovávat.

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211505

Sebepojetí

Různé televizní talentové soutěže jsou pro tyto jedince často vytouženým cílem, avšak s tragickým dopadem.

V současnosti ještě stále dobíhá trend vést děti způsobem, který lze popsat větou: „Jo, jsem nejlepší!“ Jde tedy o vedení k nadměrným aspiracím.

Bohužel, tento naivní optimismus, naivní sebevědomí postavené často na společenské tuposti a neschopnosti dohlédnout důsledky pak vede k těžkým pádům, když si daný jedinec uvědomí, že si vlastní úspěšnost jen namlouval a vše bylo navíc podporováno ve školním prostředí. Jedním z důsledků tohoto trendu již v útlém věku je selhávání dětí po nástupu do první třídy. Mimo jiné nezvládají neúspěch, protože byly rodiči většinou chváleny nekonkrétně, paušalizovaně, a tak nabyly dojmu, že jsou prostě nejlepší naprosto ve všem. A nyní, v první třídě, se najednou setkává dvacet pět „nejlepších“. Takové dítě pak funguje extrémně – úkoly, o kterých předpokládá, že je splní a bude v nich nejlepší, přijímá až dravě a naplno. Úkolu, v němž neprožívá jistotu, že bude úspěšné, nejlepší, se pokouší vyhnout nebo jej vůbec nezačne plnit.

Velkou výzvou v oblasti prevence rizikového chování v rodině, stejně jako ve škole, je provádět děti/žáky neúspěchem. Naučit je přijímat neúspěch jako výzvu k hledání jiného řešení: s dítětem/žákem procházíme zvolený postup. Docházíme k okamžiku, kde zvolilo chybné řešení. Zde se dotazujeme: „Jak to může být ještě jinak?“, popřípadě: „Jak by se to dalo udělat ještě jinak?“ Cílem je rozložit proces plnění úkolu na menší díly, projít úspěšnou část a neúspěšnou část nepovažovat za překážku, ale „křižovatku“, odkud cesta dále rozhodně vede, jen existuje více možností, z nichž některé jsou slepé.

Sebepotvrzování Jedná se o proces, ve kterém dítě, žák, lidský jedinec dokáže sám sobě vyjmenovat, v čem je úspěšný, co umí a v čem je oceňován druhými. Tím utvrzuje svou společenskou platnost, smysluplnost své existence pro ostatní. A to je sebepotvrzování. Tato složka často bývá rodiči – a následně i učiteli – velmi podceňována. Rodiče a také učitelé zpravidla chválí dítě/žáka, dodávají mu potřebné sebepotvrzení, ale jen v těch oblastech, které pro dítě považují za správné a z jejich pohledu za společensky prospěšné.

99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211505

Jan Svoboda, Leona Němcová / Krizové situace výchovy a výuky

Neuvědomují si, že absence pochvaly, kladného potvrzení v oblastech, které jedinec prožívá jako své potenciální dominanty, povede k hledání sociálního prostoru, kde se může uplatnit a pochvalu získat. Pak jsou to rodiče, možná i škola, kdo velmi zručného jedince dovede k vyhledání společnosti, která jej ocení za krádeže, protože pouze ona mu dodá ocenění jeho zručnosti. Typickou ukázkou dneška v této oblasti jsou rodiče i škola, kteří nedostatečně ocení dovednosti dítěte v manipulaci s počítačovými programy. Pak je otázkou času, kdy se takové dítě připojí k některé z komunit hackerů, a to vše jen proto, že hledá ocenění svých dovedností a společnost, s níž se může identifikovat.

Sebepotvrzování přes pochvalu ostatními lidmi tedy nelze podceňovat, protože společenská platnost, prožívaná jako smysluplnost bytí, je základem sociální složky člověka. Je zároveň podkladem pro mnohem vyšší a významnější pocit – pocit osobní síly.

Sebereflexe Sebereflexe je v oblastech, které se jí seriózně zabývají, chápána jako „schopnost všímat si, čeho si všímám“. Jinak řečeno, sebereflexe znamená schopnost sledovat sám sebe, své myšlenkové pochody, registrovat povšimnuté souvislosti ve spojení s asociacemi (vzpomínkami) a s nimi spojenými náladami, které jsou stimulem, podnětem k následnému všímání si objektů, prvků a dalších komponent světa. Jako příklad můžeme uvést situaci z běžné ulice: muž si cestou do práce uvědomil, že se blíží výročí úmrtí jeho matky. Dostavily se pocity ze vzpomínek na dobu umírání a pohřeb. Selektivní vnímání okolí se tak zaměřilo přes tento podnět a muž si bezděčně všímá lidí oblečených spíše smutečně, všímá si obchodů s květinami, jeho pohled našel před obchodem i vystavený smuteční věnec.

Svou pozorností zcela míjí spokojený výraz matky s dítětem, veselý dialog dvou mužů, radostné situace. A celý svět mu připadá smutný až tragický se „spoustou důkazů“ pro toto tvrzení. Pokud si však jedinec dokáže celý řetězec (podnět, emoce, selektivní vnímání) uvědomit, dokáže jej i zastavit.

Sebereflexe mu tak umožní změnit své nastavení, které by za jiných okolností změnil až silnější podnět z okolí, popřípadě z jeho těla (slzy, pocit tlaku kolem žaludku a podobně).

100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211505