platit účty, kupovat jídlo a potřebné věci. Nechápu, jak to rodiče dokázali! Otočil jsem se k oknu a začal pozorovat ulice Port-Lance. Matce by se tady líbilo. Hlavně sníh, vždycky říkala, že střídání ročních dob je správné. Určitě by se zde líbilo i otci. Jak já nenávidím Kariéru! Přitom jsem tam mohl prožít celý život, aniž by mě napadlo, že svět je úplně jiný. Dnes na Kariéře žijí mí přátelé, Gleb, Dajka a ostatní. Začíná tam zima, ale to znamená jen matnější svit slunce. Platí za vzduch, který dýchají, vyprávějí si bajky o zlých mutantech a sledují staré zábavní pořady, protože na nové nemá administrativa peníze. Všechno chápu. Říše zahrnuje víc než dvě stě planet a na každé se žije jinak. Jsou bohaté a dobré jako třeba Země, Edem, Avalon. Jsou takové jako Nový Kuvajt, kde je krásná příroda, ale došlo tam k nějakému maléru… A jsou planety jako má rodná. Kdysi ji kolonizovali, protože bylo třeba někam umístit trestance a těžit radioaktivní rudy. Potom už ruda nebyla tak nezbytná a zločinců v Říši ubývalo, takže se na Kariéru zapomnělo. Žijte si, jak chcete. Úplně to chápu, ale je mi smutno. „Duhová ulice,“ oznámil reproduktor v záhlaví mého sedadla. „Pokud chcete jet dál, vložte další peníze.“ Nechtěl jsem jet dál, bydlím tu. Protáhl jsem se kolem sousedky a vystoupil z autobusu. V Port-Lance jsou všechny názvy velice hezké. Duhová ulice, Sluneční třída, Stínový bulvár, Večerní lesík, Nábřeží mlh. Stačí si tyto názvy poslechnout, a hned víš, že v tomhle městě žijí dobří lidé. Říkají, že je zde zdravé jaro, když kvetou pozemské kaštany a zdejší stromy se směšným názvem „čumilové“. Čumil má malé lehké plody, které reagují na teplo, a když jde někdo kolem, odtrhnou se od větviček a padnou na zem. Semínka se rozlétnou na všechny strany a na několik minut přilnou ke kolemjdoucímu člověku nebo zvířeti. Nejsou lepkavé, elektrizují. Ale to přijde později. Nyní musí ještě pokračovat zima a začít jaro. A vím, že na jaře je krásně. 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211260
U domu jsem se zastavil v krámku s potravinami, koupil si balení hotových obědů, nejsou drahé a jsou dobré, veku a dvě láhve limonády. Prodavačka mě znala, přátelsky se usmála a zeptala se: „Nemrzneš, Tikkireji?“ „Ne.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Není velká zima.“ „Ale stejně nechoď bez čepice.“ „Mám ji v tašce,“ přiznal jsem. „Nejsem zvyklý nosit něco na hlavě.“ „Zvykej si, Tikkireji.“ Žena se usmála a načechrala mi vlasy. „Jsi přece seriózní a samostatný člověk.“ Jako kdyby se nade mnou vyvyšovala, ale neuráželo to. „Dobře, vynasnažím se,“ uložil jsem nákup a pozdravil: „Na shledanou.“ Byt mi poskytl místní úřad jako dočasné bezplatné ubytování pro emigranta vyhnaného z planety, která utrpěla pohromu. Avalonci by tento byt připadal ubohý, ale mně se líbí. Má čtyři místnosti, kuchyni a velkou zasklenou lodžii, odkud je vidět les a jezero. Říkalo se, že obyvatelé Port-Lance tam v létě rádi pořádají pikniky. Teď je jezero zamrzlé, pokryté tenkým stříbřitým ledem. V noci se na něm odráží měsíční světlo. Do osmého patra jsem jezdil výtahem, i když někdy jsem vyběhl po schodech – náhražka sportování. Otevřel jsem dveře a tiše vstoupil do předsíně. V pokoji tiše mluvil televizor. Zaslechl jsem: „To je strašlivý kyborg, Daimore!“ „Ukryj mě!“ Zapráskal plazmový blaster, podle charakteristických zvuků armádní Puma v režimu trvalých výbojů. Počkal jsem tři sekundy, ale Puma bůhvíproč nehodlala ukončit boj. Počkal jsem dalších pět sekund, ale palba nekončila a hlaveň blasteru se nehodlala roztavit. V naší laboratoři na testovacím zařízení víc než deset sekund žádná hlaveň nevydržela. Zul jsem se, svlékl bundu a vstoupil do haly. Lion seděl v křesle a díval se na obrazovku. „Ahoj, Lione,“ pozdravil jsem. 102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211260
„Ahoj, Tikkireji,“ reagoval, ale oči od obrazovky neodtrhl. Poskakovaly tam figurky lidí v těžké zbroji, ve které se ve skutečnosti skoro nedá hnout, a střílely na velikánského pavouka, který dravě cvakal kusadly. Z pavouka létaly na všechny strany kusy masa a žláz, přesto nehodlal umřít. Usedl jsem na opěradlo křesla a pohlédl na Liona. Přítel pořád pozorně sledoval obrazovku. „Chceš jít na záchod?“ zeptal jsem se. „Ano,“ řekl po krátkém přemýšlení. „Jdi, Lione. Teď vstaň, dojdi na záchod a udělej všechno, co je třeba.“ „Děkuji. Tikkireji.“ Lion vstal a odešel. Docela jako normální člověk. Nemohli jsme ho se Stasem zachránit. Doopravdy zachránit. Připojení do proudu opravdu potlačilo program, který do něho z Jíněji posílali. Ale ztratil vůli. Stal se takovým jako Keol z posádky Kljazmy, možná i horším. Všechno se mu musí připomínat, ne proto, že se zapomíná umýt nebo najíst, ale proto, že v tom nevidí žádný smysl. Nic nechce. Nejúděsnější je, že to vše chápe. A asi se někde v hloubi duše trápí tím, co se stalo. Lion se vrátil a opět usedl do křesla. Jako kdybych v pokoji nebyl. Jediné, co dělal rád jako dřív, k čemu ho to přitahovalo jako magnet, bylo sledování televize. Výpočtové moduly jsou právě takové. „Obědval jsi, Lione?“ zeptal jsem se. „Ano.“ Seskočil jsem z opěradla a pohlédl mu do očí. Jako kdyby uměl lhát. „Opravdu? Opravdu jsi jedl? Chtělo se ti jíst?“ „Opravdu jsem jedl,“ odpověděl Lion. „Chtěl.“ Že by to šlo tak rychle? Řekli mi, že dříve nebo později bude Lion jako dříve. Že mozek, hlavně dětský, je pružný systém a vůle se vrací. Nejdříve v nejjednodušších potřebách, „životních“, jak se vyjádřil lékař. Potom úplně. Ale nečekalo se, že to půjde tak rychle. „Lione,“ zašeptal jsem. „Poslyš, mám radost! Jsi chlapík!“ 103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211260