nou ramena. Zdálo se, že se snaží nebrat na vědomí jeho existenci. Vdova si povzdechla. Přinutil se opět jí věnovat pozornost. Jak se jmenuje? Řekla právě, že je pro ni těžké s někým se spřátelit? „Ano,“ přisvědčil. „Dovedu si to představit. Možná pomůže čas.“ „Je to tu osamělé,“ odpověděla v zjevné snaze prodloužit rozhovor. „Ale když možná člověk žije ve velkém domě s dalšími lidmi, není moc času na touhy.“ Touhy. Ta žena mu právě řekla, že má touhy. Jestli to není vyslovené pozvání do její postele, pak neví, co by to bylo. „Mohu znát vaše jméno, pane?“ Pohlédl na ni. „Jmenuji se Castle,“ řekl nepřítomně. „Castle,“ opakovala a očima se snažila zkoumat jeho zastíněnou tvář. „To jméno se k vám hodí. Dnes už nikdo nestaví nedobytné hrady.“ „Já bych nechtěl žít v hradu,“ řekl ze zdvořilosti. „Já bydlím tamhle o ulici výš nad tou starou sýpkou.“ Otočil hlavu, slušné chování bylo teď to poslední, na co by myslel. Muž obtěžující Kate přivábil skupinu svých přívrženců, kteří se shlukli na rohu a povzbuzovali ho. „K čertu s nimi! Ten lotr šlápl na její plášť úmyslně.“ Vdova ustoupila od rozzlobeného Colina a vztáhla ruku, aby chytila svého neposedného synka za límec. Kotouč černých prýmků se skutálel z košíku rovnou pod kola vozu. Tentokrát ho nezvedla ani ona, ani Colin. „Navrhuji, abyste jí šel na pomoc,“ řekla rezignovaně. „Osamělá žena je snadnou kořistí zloby mladého muže.“ Kate by možná vyprostila svůj plášť sama a utekla bez dalšího zastrašování, kdyby Colin právě neskočil na chodník a se zjevným vztekem nedošel k onomu muži. Pootočila se a vrhla na provinilce nepřátelský úsměv. „Na vašem místě bych zvedla nohu z mého pláště, jinak budete litovat. Gentleman za vámi si neuvědomuje vlastní sílu.“ Zdálo se, že mladíkovi je asi devatenáct let; jeho přátelé 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211152
v hloučku se blížili a chlípně na Kate civěli. Uvědomovala si, že ten hulvát jí nepřišlápl plášť z nemotornosti. Chtěl ji ponížit na veřejnosti. „Okamžitě odsuňte tu nohu,“ vyzvala ho hlasitěji a marně zatahala za plášť. Šlápl na něj ještě větší silou. „Jestli se nějaká děvka prodává v této vesnici, říkám, že je jenom správné, abychom si prohlédli její zboží.“ Vytrhla plášť zpod jeho nohy. Na jeho okraji se rýsovala špinavá šlápota. „Pospěšte si do kočáru, Nan. Košík vezměte s sebou.“ Ale Nan stála jako zkamenělá a na její vrásčité tváři probleskl úsměv. Colin ťukl do klobouku v posměšném pozdravu muži, na něhož dopadal jeho stín. „Ušpinil jste dámě plášť. To není hezké.“ „Dámě?“ Mladík se ohlédl a hledal další podporu skupiny, která se začala rozcházet. „Je to coura. Možná jste tady v obci nový, kočí. Možná nevíte, co je slušná společnost.“ „Nejsem kočí,“ řekl Colin a jemně vklouzl mezi Kate a hrubiána. „Takže jste vesnický blázen? Ten poslední se tady utopil v potoce. Vytáhli jsme ho moc pozdě. Stalo se to v den, jako je ten dnešní, těsně před bouřkou.“ Kate začala situace zvráceně fascinovat. Bylo to jako sledovat, jak si vlk pohrává se zraněným králíkem. Věděla, co se stane. Věděla, že by měla zasáhnout. Ale ryzí vztek na Colinově obličeji ji přiměl držet se dál. „Bylo dobré, že jste se o to pokusili,“ řekl Colin, jako by nechápal vyslovenou výhrůžku. „Že ano? Mohli bychom vás vzít na místo, kde spadl.“ „Mohli byste. Možná bychom mohli sepnout ruce a pomodlit se za toho ubožáka.“ „Sepnout ruce? Jako ženy?“ Colin předvedl sepnuté prsty v černé kožené rukavici. „Nebo bych vám mohl ušetřit čas a jenom vám rozbít hlavu na uctění jeho památky.“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211152
„Vyřídím to sama,“ zašeptala Kate, která nemyslela na sebe, ale na Colina, na jeho touhu utajit svou identitu. Colin nedal najevo, že ji slyšel. „Omluvíte se dámě a my pošleme do vašeho domu účet za náhradu oděvu, který jste zničil.“ „Kate,“ zašeptala ustrašeně Nan, „pojďte do kočáru.“ Mladý agresor pohlédl na ušpiněný lem Katina pláště. „Dnes večer bude ležet v posteli nahá. Proč plýtvat hezkým oblečením, kočí? Zkuste ji sklátit a dejte nám vědět, jestli se vyrovná pověsti své zaměstnavatelky. Pokud bude rozumná cena, můžeme se vystřídat všichni.“ Vzduchem prolétla Colinova pěst. Zprvu si Kate myslela, že vedl svou ránu, pouze aby se ukázal. V následujícím okamžiku postřehla, že ze rtu neurvalce vystříkla krev a potřísnila jí rukáv. „Ach,“ vydechla, když ho Colin udeřil znovu. Nan ji táhla ke kočáru, kde se lokaj snažil přichystat schůdky. Muž se zapotácel a dopadl zády na výkladní skříň, v očích slzy vzteku a bolesti. Colin opět ťukl do klobouku. „Věřím, že dnes večer budete ležet v posteli vy. Bylo mi potěšením rozloučit se s vámi. Přeji vám hezké odpoledne.“ Colin ji probodával pohledem. Jak jí připomínal Briana! Vždycky přičítala vznětlivost svého malého svěřence Georgettě. Ale ten oheň v Brianově krvi jasně pocházel od obou rodičů. „Myslím, že je načase jet domů, co říkáte?“ prohodil Colin a tak lehce se vrátil k své sebejistotě, že se to zdálo neuvěřitelné. „Měli jsme náročný den.“ „To ano,“ řekla a podala ruku lokajovi. „Při svých nákupech zažívám ponižování každý den. Ale výsměch a urážky, říkám pořád, okořeňují život.“ Nastoupila do kočáru a neohlédla se, když Nan za ní řekla: „Vidím dobře?“ Kate dopadla na sedadlo a zavřela oči. „Kate, kdo je ten člověk, co míří k advokátní kanceláři?“ „Nevím,“ odpověděla Kate a zhluboka si povzdechla. „Mám na rukávu krev. Chci jet domů a odstranit ji.“ 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211152