„Rozhodně,“ přisvědčil Sime, „ale nejdřív si s vámi potřebuju promluvit.“
II Stěny místnosti číslo 115 na policejní stanici na ostrově Cap aux Meules byly vymalované kanárkovou žlutí. U jedné z nich stál bílý umělohmotný stůl a k němu byly naproti sobě přistrčeny dvě židle. Zabudované kamery a mikrofon celý výslech přenášely Thomasu Blancovi do vedlejší kanceláře. Štítek na zdi označoval dveře jako Salle d’interrogatoire, výslechovou místnost. Jack Aitkens se usadil naproti Simovi. Ruce se zažranými skvrnami od oleje sepnul před sebou na stole. Fleecovou bundu na zip si rozepnul a volně mu plandala z ramen. Na sobě měl otrhané džíny a těžké vysoké boty pokryté krustou soli. Odložil baseballovou čepici a ukázal se bledý, téměř šedavý obličej. Řídnoucí tmavé vlasy na široké ploché lebce měl umaštěné a sčesané dozadu. Kývl k černému plakátu visícímu na zdi za Simem. Bezplatná advokátní pohotovost pro případ zatčení. „Mám nějakej důvod si opatřit advokáta?“ „Já o žádném nevím. Vy ano?“ Aitkens pokrčil rameny. „Tak co chcete vědět?“ Sime vstal a zavřel dveře, aby je nerušil hluk z vedlejší kanceláře. Pak se zase posadil. „Mohl byste začít tím, jaké to je, pracovat v solném dole.“ Aitkense tím překvapil. Nafoukl tváře a pohrdavě si od frkl. „Je to flek.“ „Jak vypadá vaše pracovní doba?“ „Dvanáctihodinovky. Čtyři dny v tejdnu. Dělám tam už deset let, tak mi to nějak už nepřijde. V zimě přicházíte na denní směnu za tmy a za tmy taky odcházíte. Pod zemí je světlo vzácnost. Takže půlku života trávíte ve tmě, monsieur… Mackenzie jste říkal?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210960