„Rozhodně,“ přisvědčil Sime, „ale nejdřív si s vámi potřebuju promluvit.“
II Stěny místnosti číslo 115 na policejní stanici na ostrově Cap aux Meules byly vymalované kanárkovou žlutí. U jedné z nich stál bílý umělohmotný stůl a k němu byly naproti sobě přistrčeny dvě židle. Zabudované kamery a mikrofon celý výslech přenášely Thomasu Blancovi do vedlejší kanceláře. Štítek na zdi označoval dveře jako Salle d’interrogatoire, výslechovou místnost. Jack Aitkens se usadil naproti Simovi. Ruce se zažranými skvrnami od oleje sepnul před sebou na stole. Fleecovou bundu na zip si rozepnul a volně mu plandala z ramen. Na sobě měl otrhané džíny a těžké vysoké boty pokryté krustou soli. Odložil baseballovou čepici a ukázal se bledý, téměř šedavý obličej. Řídnoucí tmavé vlasy na široké ploché lebce měl umaštěné a sčesané dozadu. Kývl k černému plakátu visícímu na zdi za Simem. Bezplatná advokátní pohotovost pro případ zatčení. „Mám nějakej důvod si opatřit advokáta?“ „Já o žádném nevím. Vy ano?“ Aitkens pokrčil rameny. „Tak co chcete vědět?“ Sime vstal a zavřel dveře, aby je nerušil hluk z vedlejší kanceláře. Pak se zase posadil. „Mohl byste začít tím, jaké to je, pracovat v solném dole.“ Aitkense tím překvapil. Nafoukl tváře a pohrdavě si od frkl. „Je to flek.“ „Jak vypadá vaše pracovní doba?“ „Dvanáctihodinovky. Čtyři dny v tejdnu. Dělám tam už deset let, tak mi to nějak už nepřijde. V zimě přicházíte na denní směnu za tmy a za tmy taky odcházíte. Pod zemí je světlo vzácnost. Takže půlku života trávíte ve tmě, monsieur… Mackenzie jste říkal?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210960
Sime přikývl. „Depka. Občas to na vás padne.“ „To chápu,“ souhlasil Sime, který si nic horšího představit nedovedl. „Kolik lidí tam pracuje?“ „Sto šestnáct. Horníků teda. Kolik lidí dělá na administrativním, to nevím.“ „Nad zemí by člověk vůbec neodhadl, že tam dole pracuje tolik lidí,“ přiznal překvapeně Sime. Aitkens se bohorovně usmál. „Podle toho, co je nad zemí, si ani zdaleka nedomyslíte, jak to vypadá pod ní, monsieur Mackenzie. Celý Magdaleny leží na pilířích soli, který se protlačily zemskou kůrou. Zatím jsme se prokopali 440 metrů do jednoho z nich a zbejvá nám ještě dalších osm deset kilo metrů. Důl má pět pater a sahá daleko za břehy ostrova.“ Sime mu úsměv oplatil. „Máte pravdu, pane Aitkensi, to bych si nikdy nedomyslel.“ Odmlčel se. „Kde jste byl v noc vraždy?“ Aitkens nemrkl. „Která to byla?“ „Ta předvčerejší.“ „Dělal jsem noční. Jako celej tejden. Ověřte si docházku, jestli chcete.“ Sime přikývl. „Ověříme.“ Pohodlně se opřel. „Jakou sůl tam těžíte?“ „Jestli myslíte, že kuchyňskou, tak jste na omylu,“ zasmál se Aitkens. „Je pro silničáře. Asi 1,7 milionů tun ročně. Většina se použije v Quebecu nebo Newfoundlandu. Zbytek se vyváží do Států.“ „Dvanáct hodin denně dýchat všechnu tu sůl, to asi nemůže být moc zdravé.“ „Kdo ví?“ pokrčil Aitkens rameny. „Každopádně jsem na to zatím neumřel.“ Uchechtl se: „Solný doly si prej vytvářejí vlastní mikroklima. Některý východoevropský státy lidi posílaj do solnejch dolů, aby si tam léčili astma.“ Sime sledoval, jak ho úsměv postupně opouští, a vyčkával. Aitkensova netrpělivost narůstala. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210960
„Tak povíte mi, co se stalo na Entry, nebo ne?“ Sime to však ještě neměl v úmyslu. Místo toho Aitkense vyzval: „Povězte mi o své sestřenici.“ „Co chcete vědět?“ „Cokoli. Všechno.“ „Nejsme si moc blízký.“ „To jsem pochopil.“ Aitkens se na něj podíval a Sime mu na očích poznal, jak uvažuje: Ví to od Kirsty? „Kirsty je dcera tátovy sestry. Ale táta se zamiloval do francouzsky mluvící holky z Havre Aubert, a tak sotva ve dvaceti opustil Entry a vzal si ji.“ „Takže anglicky neumíte?“ „Ve škole jsme se učili všechno francouzsky, ale doma na mě táta mluvil anglicky, takže to není taková hrůza.“ „Žijí vaši rodiče?“ Aitkens sevřel rty do chmurné linky. „Matka umřela před pár lety. Táta leží v nemocnici na geriatrii. Ani mě nepozná, když za ním přijdu. Mám plnou moc.“ Sime přikývl. „Takže jste s Kirsty vyrůstali v dost odlišném jazykovém prostředí.“ „Jo. Ale rozdíly nejsou jen v jazyce. Je to i odlišná kultura. Většina místních frankofonních obyvatel jsou potomci prvních osadníků Akádie. Když Britové Francouze porazili a vznikla Kanada, Akaďany vykopli a spousta jich skončila tady.“ Lhostejně zamručel. „Většina mých sousedů se pořád považuje víc za Akaďany než obyvatele Quebecu.“ Začal si čistit špínu za nehty. „Spousta anglicky mluvících tu ztroskotala na cestě do kolonií a už odsud neodešla. Proto se ty dvě komunity nikdy nepromísily.“ „Takže jste s Kirsty vyrůstali bez nějakých významnějších vzájemných kontaktů?“ „Skoro jsme se nevídali. Z domu v La Grave na Entry dohlídnu. Někdy mi připadá, že by stačilo se natáhnout a dosáhl bych na něj. Ale není to místo, kam by člověk jen tak zaskočil. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210960