Lucas se obrátil zase ke mně a v obličeji se mu zračil výraz, který jsem začínala dobře znát. „Já prostě neodolám,“ řekl a s širokým úsměvem mě dotlačil až ke zdi. „Co vyvádíš?“ zeptala jsem se s očima upřenýma k němu nahoru. Zády jsem se přilepila ke zdi hned vedle dveří. Marge se snažila nakouknout dovnitř, ale měla smůlu. Dostali jsme se jí z dohledu. Jestli něco viděla, tak jen kousek tmavomodré haleny, jejíž vlastník mě právě držel jako v kleci. „Ty jsi ale škodolibej. Teď si bude myslet bůhvíco.“ Lucas se zasmál a sklonil se ke mně. „Jen ať si myslí bůhvíco, stejně se nudí.“ Sammy Davis Jr. ale Lucase takhle blízko u mě nestrpěl. Doplazil se k nám, natáhl se mi přes špičky chodidel a na Lucase opět varovně zavrčel. „Ha, vidíš? On ví, co máš za lubem,“ zahihňala jsem se a sehnula se, abych Sammyho pohladila po hlavě. „Tak a teď mi ho dej do pořádku, ať si ho můžu vzít domů.“ „Ano, šéfko,“ odpověděl Lucas a podíval se do okna ve dveřích. „Čistej vzduch. Projdeme zase hlavním vchodem? Sammy může počkat tady.“ „Nevidíš nějaký amorky s malými šípy?“ zeptala jsem se a Lucas znovu vykoukl na chodbu. „Žádný nevidím, jen labradora, co má pořádně velkej… no nic.“ Pohladila jsem Sammyho ještě na rozloučenou, on mě olízl, a pak jsme s Lucasem vyrazili na ranč. Jelikož jsme pro Sammyho jeli společně, Lucas mě ještě před noční směnou musel hodit zase domů. Na příjezdové cestě před domem mi slíbil: „Později ti zavolám, jak mu je.“ „Bude moct zítra domů?“ „Určitě. Jen se ujistím, že je v pohodě.“ Připadalo mi, že chce ještě něco říct, ale nakonec se odmlčel. Pak jako by chtěl promluvit znovu, ale zase to neudělal. „Máš něco na srdci, Lucasi?“ zeptala jsem se zamračeně. „Vlastně mám.“ Vypnul motor a otočil se na mě. Atmosféra se najednou proměnila a já jsem vnímala úplně všechno. To, jak voní po moři a po borovicích, to, jak se mu oči zbarvily téměř indigově, i to, jak jednou paží nenuceně objímá moje sedadlo, takže předloktí měl tak blízko, že bych ho mohla olíznout. Naštěstí ještě předtím, než došlo na jakékoli lízání, mi začal zvonit mobil.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210668
„Vydrž vteřinku,“ poprosila jsem ho a podívala se na displej. To mě potentujte. „Moje matka.“ Potřásla jsem hlavou a pohledem jsem se vrátila k Lucasovi. „Musím jí to vzít. Zavoláš mi?“ „Platí,“ přikývl. Vyskočila jsem z auta a zamávala mu. Užuž jsem chtěla mámu pozdravit, když na mě Lucas zavolal: „Chloe!“ „Ano?“ „Dneska sis vedla skvěle,“ zazubil se a odjel. V pozadí jsem slyšela matčin hlas. „Haló? Haló, Chloe, jsi tam?“ „Ahoj mami,“ řekla jsem do mobilu, zatímco jsem s úsměvem sledovala vzdalující se Lucasův pick-up. „Na koho se tam směješ?“ zeptala se. „Jak víš, že se směju?“ užasla jsem. „Vím to stejně jako to, že se právě hrbíš.“ „Jsi víc než sedm set kilometrů daleko. Jak bys mohla vědět, že se hrbím?“ „Vždycky se ti přitom změní hlas. Narovnej se, prosím tě,“ nařídila mi stroze. „Teď mi řekni, kdo byl ten mladík, s kterým jsi mluvila.“ Rozhlédla jsem se kolem v očekávání, že se vyloupne zpoza nějakého keře. „Jak jsi poznala… to je jedno. Děje se něco, mami?“ „To nemůžu jen tak zavolat své dceři?“ vyštěkla. Potlačila jsem zaúpění a vzhlédla k nebi pro podporu. Nebe mi povědělo jen to, že bude nejspíš pršet. Ach jo. „Jistě že můžeš. Jak se máš?“ „Báječně. Děkuji za optání.“ Obě jsme zůstaly zticha. Obvykle jsem to bývala já, kdo ticho vyplnil, ale to už neplatilo. „No a jak to jde s těmi psími gangstery, drahoušku?“ „To nejsou žádní psí gangsteři, mami. Jmenujeme se Náš gang a ty to moc dobře víš. Nezabilo by tě, kdybys to říkala správně.“ „Dobře. Tak tedy Náš gang. Má některý z nich vzteklinu?“ zeptala se ledovým tónem. Zamručela jsem. „Mami, prosím tě.“ „Zníš jako hroch, Chloe. Co tak huhláš? Nejíš náhodou moc mléčných výrobků? Víš, že to nedělá dobře tvému…“ „Matko.“ Jenže ona dál mlela svou: „… zažívacímu systému.“ „Matko, haló, matko!“ „Nikdo nestojí o holku s nafouklým břichem…“ „Matko!“ zakřičela jsem a konečně ji přerušila. Přestala jsem se dokonce hrbit a naprosto vzpřímená jsem začala přecházet sem a tam. „Já
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210668
nehuhlám a nejím moc mléčných výrobků a… Ježiši, zapomeň na to. Co potřebuješ?“ „Co já potřebuju?“ podivila se tónem ještě ledovějším. „Ano, ty jsi zavolala mně, vzpomínáš? Mám spoustu práce, dneska jsme vyzvedli našeho prvního psa a…“ „My? Kdo je my?“ Přepnula na režim vyhledávání. Teď bude sbírat informace. „To mluvíš o tom mladíkovi, s kterým jsi právě mluvila?“ Kurňa, je vážně dobrá. „Ten mladík se jmenuje Dr. Lucas Campbell. A žádné ‚my‘ neexistuje, jen mi pomáhá.“ „Dr. Lucas Campbell, takže doktor? Zajímavé. Odkud ho znáš?“ „Je to veťák, mami.“ „Byl ve válce?“ zeptala se. „Veťák jako veterinář.“ „Aha.“ „Jejich rodinná klinika spolupracuje s Naším gangem,“ vysvětlila jsem, čímž jsem zmařila její naděje na zetě kardiochirurga. „Dneska ráno se mnou jel vyzvednout prvního psa. Krásnýho pitbulla, co se jmenuje Sammy Davis Junior – není to legrační jméno?“ „No, ráda slyším, že máš v blízkosti nějakého muže, co ti pomůže. Někoho jiného než toho exota Loua. Nicméně doufám, že jsi opatrná, když se tak plížíš ulicemi města, Chloe. Nikdy nevíš, kdo by tam mohl číhat na tak hezkou dívku, jako jsi…“ Rozesmála jsem se. „Prosím tě, mami, nejnebezpečnější ulice v Monterey je ta, v který chybí Starbucks. Ačkoli jsem viděla jeden obchoďák bez pilates studia, a to mi přišlo teda dost podezřelý,“ zažertovala jsem. Máma si povzdychla. „Chloe, Chloe, Chloe.“ Určitě přitom vrtěla hlavou. „Co tam, prosím tě, pohledáváš?“ zeptala se tiše. „O tomhle se už nemíním bavit,“ ucedila jsem. Musela jsem se setsakramentsky přemáhat, abych se udržela v klidu. Ze všech lidí na planetě mě moje matka dokázala rozčílit nejrychleji, jenže kdybych zvýšila hlas, znamenalo by to, že vyhrála. Když jsem byla ‚Chloe s programem‘, téměř nikdy jsem jí neodporovala. Ovšem ‚Chloe plížící se nebezpečnými ulicemi Monterey‘ jí odporovala velice často. Připouštím, že jsem ji nechala, aby ovládala můj život déle, než bylo pravděpodobně zdravé. To, že její princeznička s korunkou najednou změnila směr a „vzbouřila se“, nebyla její chyba. Její chyba ovšem byla, když odmítala pochopit, že domů se zatím nevrátím. A moje chyba byla, jestliže jsem jí dovolila, aby mě i nadále ovlivňovala. Obě dvě jsme hledaly novou rovnováhu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210668