O poklad Ciboly / 97 Když došli do středu města, zahlédl Basia na kraji hloučku Jacka. Chytil syna za paži, přitáhl si ho pevněji, než zamýšlel, až chlapec poplašeně vypískl. „Tati,“ hlesl, když ho Basia honem vlekl pryč. „Něco jsem provedl?“ „Ano!“ vykřikl Basia, pak postřehl, jak se chlapci hrnou do očí slzy, a klesl k němu na kolena. „Ne. Ne, synku. Nic jsi neprovedl. Jenom potřebuju, abys šel domů.“ „Ale –“ začal Jacek. „Žádná ale, hochu.“ Basia ho jemně postrčil směrem k jejich domu. „Běž domů.“ „Zabije nás ten člověk?“ zeptal se Jacek. „Který člověk?“ opáčil Basia, ovšem to byla jen zdržovací taktika. Věděl, který člověk. I jeho malý chlapec vycítil pach smrti vycházející z Murtryho a jeho lidí. „Nikdo nás nezabije. Utíkej domů!“ Vyprovázel chlapce pohledem a čekal, až vejde dovnitř a zavře za sebou. Právě se chystal vrátit ke hloučku, když zazněl výstřel. Jeho první myšlenka byla: Kluk měl pravdu. Zabijí nás. Nešlo však o nás, poznal, když došel na místo. Jenom Coop ležel v prachu s červenou dírou tam, kde míval oko, a z hlavy se mu řinula krev. Spatřil Holdena se zaťatými zuby a rozšířenýma očima. Příliš pozdě, pomyslel si Basia. Zase příliš pozdě.
Ulicemi Prvního přistání pochodovali lidé se samopaly. Basia a Lucia seděli na své maličké přední verandě a pozorovali je v pohasínajícím světle časného večera. Muž a žena, oba v ochranných oblecích s červenobílým znakem společnosti RCE. Oba s automaty. Oba s tvrdými výrazy ve tvářích. „To já jsem to udělal,“ řekl Basia. Lucia mu stiskla ruku. „Pij čaj, Bazi.“ Basia pohlédl na chladnoucí šálek čaje, který měl na klíně. Všechen čaj, který kdy kolonie bude mít, přiletěl s nimi v raketoplánu. Takové plýtvání, takový přepych, to bylo nemyslitelné. Upil vlažnou tekutinu a nevnímal její chuť. „Oni mě zabijou.“ „Možná.“ „Nebo mě posadí na doživotí do žaláře, odvezou mě od rodiny.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210651