MOTIV
to nedopadlo dobře. Anebo se jí přece jen někdo vměstnal do toho nabitého rozvrhu v Asii a ani velká vzdálenost ji ne ochránila.“ „Temná tajemství Orientu?“ řekl Milo. „No jasně, nadho dím náčelníkovi, ať nám zacáluje prima výlet, spokojím se i s ekonomickou třídou. Ale abych byl větší realista, možná bych se spíš měl ucházet o místo na přehlídkovém mole ve Světě modelingu. Jinými slovy přiznávám, že jsem v koncích.“ Dva nevyřešené případy za sebou. Nevzpomínal jsem si, že by se to někdy stalo, a neměl jsem ponětí, jak se s tím Milo vyrovná. O dva dny později jsem obědval s Robin na zahradě, u jezírka jsme jedli sendviče, které jsem ukuchtil poté, co jsem sepsal několik psychologických posudků. U nohou nám za ujala strategickou pozici naše francouzská buldočka Blanche, funěla a krkala a s tlamou dokořán čekala na spadlou manu. Robin pracovala jako divá, a tak jsem si říkal, že jí prospě je, když ji aspoň na chvíli vytáhnu z dílny. Nejdřív odmítla, protože prý má na krku termín. Za čtvrt hodiny svolila, ale bylo vidět, že se myšlenkami toulá jinde. Teprve když jsem nasypal kaprům koi krmení a ti se začali srkavě ládovat, vy trhla se ze zamyšlení. Sáhla po sendviči. „Rostbíf. Ty mi snad čteš myšlenky, miláčku.“ „Jo?“ „Ne, ale na jídlo jsem myslela a rostbíf by mě nejspíš dřív nebo později napadl.“ V kapse mi začal vyzvánět mobil. „Ty to nevezmeš?“ „Teď ne.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210600
Jonathan Kellerman
Pokrčila rameny a dala mi pusu na tvář. Minutu a půl nato se mi kapsa rozezvonila znovu. „Asi bys radši měl,“ řekla Robin. Někdo mi volal na soukromé číslo, ne na pracovní linku, kde mám hlasovou službu. Podíval jsem se na displej. Nezná mé číslo. Nechal jsem hovor spadnout do hlasové schránky. Vzápětí se telefon rozezvonil zase. Robin se rozesmála. Přijal jsem hovor. „Doktor Dela ware.“ „Potřebujeme vás tu, doktore,“ ozval se Moe Reed. „V do mě Coreyových.“ „Ve kterém?“ „Prosím?“ „V jeho, nebo v jejím?“ „V jejím. Poručík chce vědět, jestli můžete obratem při jet.“ „Proč mi nezavolal sám, Moe?“ „Momentík, jenom kousek poodejdu.“ „Další vražda?“ „Ne, tohle je... možná ještě divnější. Proč vám nezavolal, doktore? Protože popravdě řečeno, je kapku... nevím, jak to říct... perplex? Takového jsem ho ještě neviděl.“ Vysvětlil mi, o co jde. „Hned tam budu,“ ujistil jsem ho. Robin začala balit sendviče. „Jeď opatrně.“ „To mi nikdy neříkáš.“ „Protože to není potřeba.“ Dala mi další pusu. „Ale teď, miláčku, působíš kapku moc vybuzeně.“ Řekl jsem jí proč. „To je šílenost,“ zavrtěla hlavou. „Ale kdo jiný by měl řešit šílenosti, když ne ty.“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210600
8 Tentokrát hlídal bránu komplexu Rancho Lobo nervózně vyhlížející mladík. Představil jsem se mu. Pustil mě dovnitř, ještě než jsem dořekl „Alex“ a načal „Delaware“. Čtyřmístné parkoviště u Ursulina domu bylo plné a další vozy stály na krajnici příjezdovky. Čtyři parkovací místa si uzmuly Milova impala, další dva neoznačené policejní vozy a červené BMW 3. Nechal jsem sevillu za bílým sedanem In finiti, bronzovým jaguárem s poznávací značkou BO REC a bílou dodávkou s logem kriminalistické laboratoře. První dva vozy zely prázdnotou. V dodávce seděli dva technici se sluchátky na uších. Koně nebylo vidět, ale ve vzduchu se vznášel odér jejich trusu. Dveře domu zely dokořán a v osmiboké vstupní hale stál detektiv první třídy Sean Binchy ve svém obvyklém tma vém obleku s tmavomodrou košilí, černou kravatou a mar tenskami. Zrzavé vlasy se mu ježily, dlouhou pihovatou tvář s širokou bradou měl hladce oholenou a přímo zářil. „Dobrý den, doktore!“ pozdravil mě, jako by ze mě měl bůhvíjakou radost. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210600