rozhodl, že udělá všechno, aby se jim podařilo vrátit se domů do Velhartic... Když se bude snažit, určitě všechno dobře dopadne... „Nejhorší je být kousek od hradu a nemoci tam zajít,“ řekla najednou smutně Františka, jako kdyby nějakým šestým smyslem vytušila jeho myšlenky na domov. „Jenže tvému tátovi musíme dát vědět, že jsme tady. Musí se dozvědět, že je meč v nebezpečí. Takhle bysme se tady mohli schovávat věčně...,“ poznamenal Péťa. Všichni mlčeli. Věděli moc dobře, že má pravdu. Sedět kus od hradu bylo k ničemu. Navíc nepochybovali, že Temný si je dříve nebo později najde. Nebo nějaká babka kořenářka úplnou náhodou narazí na jejich koně a poví hospodáři z usedlosti, kam si pro něj má dojít. Protože o krádeži už se určitě ví široko daleko. Pak už si sem pro ně jenom dojdou... Péťa do ohně přihodil další suchou kůru. Plameny vyšlehly o kus výše a osvětlily na malou chvíli větší část jeskyně. V tom kratičkém okamžiku Jakubovi padl pohled na prsten, který se jako kapka krve zatřpytil na Františčině ruce. Téměř okamžitě si uvědomil, že má nápad...
Předchozího dne jsem byl spokojený, ale teď ráno, o necelých dvanáct hodin později, jsem zuřil. Jak je možné, že o nich zatím nikdo nic neslyšel. Nikdo je ani nezahlédl. Čtyři děti! Copak byli všichni tak vychytralí, že se skutečně dokázali skrývat před celou vesnicí i před lidmi z hradu? Hospodář z usedlosti nenašel po svém koni ani stopy. Kudy se jen mohli vydat? Lesy tu byly hluboké, takže možností, směrů a cest bylo víc než dost. Nikdy bych nevěřil, že se tak vyznají. Pořád jsem doufal, že ta malá zrzka Herštejnová neodolá a pokusí se spojit se se svým otcem. Potom mě napadlo, že třeba nevyhledá jeho, ale malíře. Falešného Taliána, který ji svým obrazem zachránil už jednou. Ano, to bylo ono. Že ji napadne, že na hradě budu já a budu na ni čekat, to je možné... proč by ale měla vůbec vědět, že znám malířovo tajemství? A zná ho vlastně vůbec ona sama?
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210584
Vztek mě zase přešel. Věděl jsem, že nesmím ztrácet hlavu. Jestli chci dosáhnout svého, musím postupovat klidně. Klidně a s rozmyslem. Pak získám Meč. Budu silnější než Vládce. Sám budu vládcem. Málem jsem se spokojeně rozesmál. Místo toho jsem ale osedlal koně, vyvedl ho ze stájí na dvůr, nedíval se ani napravo ani nalevo, vyšvihl jsem se do sedla , bodl koně do slabin a vyrazil jsem hradní branou ven, směrem k hostinci... Bylo to nebezpečné. Věděli to oba, ale věděli také, že to musejí dokázat. Musejí se dostat až do Herštejnových pokojů a propašovat k němu Františčin prsten. Zdědila ho po své babičce. Nikdo neměl druhý takový. Její otec hned pozná, že je Františka nablízku, a vydá se ji hledat. Najednou z brány vyjel muž na černém koni. Jakub doslova připlácl Péťu k hradbám, aby je dotyčný náhodou nezahlédl. Nebylo pochyb. Byl to Temný a byl stále na hradě. Podle všeho mu tedy Františčin otec stále důvěřoval. To jim tedy trochu křížilo plány. Co když se Herštejn Temnému svěří, že se Františka vrátila? Co když ho dokonce požádá o pomoc při hledání? S tím teď ale nemohli ztrácet čas. Lepší plán stejně neměli. „Odlákáš pozornost toho strážného u brány a já už se nějak dostanu do hradu,“ šeptem instruoval Jakub Péťu. Ten ale zavrtěl hlavou. Ne, ani ho nenapadne. On pronese prsten do hradu! Jakub na něj zíral s pusou pomalu dokořán. Odkdy se hrne do nebezpečí? Pak si ale odpověděl sám. Jistě, od té doby, co je zamilovaný do Františky. Stejně se mu to nezdálo. Co vůbec Péťa ví o hradu? Najde to, co potřebují? „Ty taky víš jen to, co nám popsala Františka. Druhé patro, páté dveře,“ naštvaně se bránil Péťa. Jakub zavrtěl hlavou. To se tedy plete. Jako kdyby nevěděl, že ho hrady zajímají. Takže ví dost nejen o tom velhartickém, ale i o tomhle. Jestli chce jít on, pěkně si teď poslechne, co mu Jakub poví. Nebo nejde. Péťa chvilku přemýšlel a nakonec přikývl. Taky mu nic moc jiného nezbývalo. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210584
Odplížili se raději kus dál do křoví. Co kdyby je někdo uviděl? Kdyby je zavřeli v jedné z věží, pořádně by se všechno zkomplikovalo. Jakub z křoví ukazoval. Támhleten čtyřhranný, dvoupatrový palác je takové srdce hradu. Tam jsou Herštejnovy obytné místnosti. Dole jsou komory, nějaké místnosti pro služebnictvo a různá skladiště. Hlavně Péťa nesmí vejít těmi dveřmi dole. Dostal by se jen do komor. Do obytných místností se dostane z portálu a na ten se dostane po pavlači na hradbách. Problém to nebude, padací most u druhé věže není sklopený. Pak je tu ještě druhá budova. Tam je kuchyně a místnosti pro služebnictvo a žoldáky. Tam ať taky neleze. Péťa už měl pocit, že mu drnčí a duní v hlavě. Představoval si to asi moc jednoduše. Vběhne dovnitř a zase ven. „A nemluv!“ radil mu dál Jakub. „Hned poznají, že nejsi zdejší.“ „Ale já jsem!“ šeptem protestoval Péťa. Jakubovi v tu chvíli blesklo hlavou, že měl jít radši úplně sám. Copak mluví čínsky nebo co? „Jasně. Jsi velhartickej, ale nejsi z jejich doby!“ snažil se být trpělivý. Péťa spokojeně přikývl. Jo. S tím se dalo souhlasit. „Tak já jdu na věc,“ řekl Jakub a zamířil k bráně. Schoval se za hradbami tak, aby na něj strážný neviděl. Potom z kapsy vytáhl šišku a hodil ji po muži, který v klidném dni znuděně zíval u brány. Když ho do ramene udeřila šiška, překvapeně se rozhlédl. Stromy byly dost daleko na to, aby šlo o nějakou rozveselenou veverku. Pak najednou přiletěla další šiška. Ta už ho vážně naštvala. Praštila ho totiž rovnou do hlavy. Najednou se mu zdálo, že zaslechl chichotání. Ano, tam za ohbím hradeb. Naštvaně se tím směrem vydal. Hrad za těch pár vteřin nikdo nepřepadne a on tu není proto, aby si z něj někdo dělal legraci. Dřív než stačil dorazit na místo, zpoza hradeb vyběhl rozčepýřený kluk s podivným udělátkem na očích, a aniž by se jen chvilku rozpakoval, hodil po něm další šišku. Strážný si dal rychle dvě a dvě dohromady. Je to kluk, který po něm házel i ty první šišky. A je to někdo z té partičky podivných děcek, o kterých včera 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210584