rozhodl, že udělá všechno, aby se jim podařilo vrátit se domů do Velhartic... Když se bude snažit, určitě všechno dobře dopadne... „Nejhorší je být kousek od hradu a nemoci tam zajít,“ řekla najednou smutně Františka, jako kdyby nějakým šestým smyslem vytušila jeho myšlenky na domov. „Jenže tvému tátovi musíme dát vědět, že jsme tady. Musí se dozvědět, že je meč v nebezpečí. Takhle bysme se tady mohli schovávat věčně...,“ poznamenal Péťa. Všichni mlčeli. Věděli moc dobře, že má pravdu. Sedět kus od hradu bylo k ničemu. Navíc nepochybovali, že Temný si je dříve nebo později najde. Nebo nějaká babka kořenářka úplnou náhodou narazí na jejich koně a poví hospodáři z usedlosti, kam si pro něj má dojít. Protože o krádeži už se určitě ví široko daleko. Pak už si sem pro ně jenom dojdou... Péťa do ohně přihodil další suchou kůru. Plameny vyšlehly o kus výše a osvětlily na malou chvíli větší část jeskyně. V tom kratičkém okamžiku Jakubovi padl pohled na prsten, který se jako kapka krve zatřpytil na Františčině ruce. Téměř okamžitě si uvědomil, že má nápad...
Předchozího dne jsem byl spokojený, ale teď ráno, o necelých dvanáct hodin později, jsem zuřil. Jak je možné, že o nich zatím nikdo nic neslyšel. Nikdo je ani nezahlédl. Čtyři děti! Copak byli všichni tak vychytralí, že se skutečně dokázali skrývat před celou vesnicí i před lidmi z hradu? Hospodář z usedlosti nenašel po svém koni ani stopy. Kudy se jen mohli vydat? Lesy tu byly hluboké, takže možností, směrů a cest bylo víc než dost. Nikdy bych nevěřil, že se tak vyznají. Pořád jsem doufal, že ta malá zrzka Herštejnová neodolá a pokusí se spojit se se svým otcem. Potom mě napadlo, že třeba nevyhledá jeho, ale malíře. Falešného Taliána, který ji svým obrazem zachránil už jednou. Ano, to bylo ono. Že ji napadne, že na hradě budu já a budu na ni čekat, to je možné... proč by ale měla vůbec vědět, že znám malířovo tajemství? A zná ho vlastně vůbec ona sama?
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210584