Jenže zdvořilost si Bára překládala jako odtažitost, a tak brečela a brečela a Lionardo nevěděl, co s tím, tak jí natrhal třešňové květy a zastrkal jí je do pentlí v účesu v naději, že si ji tím udobří, ale nechoval se k ní o nic méně zdvořile než předtím. Báře bylo naprosto jasné, že kdyby teď promokla až na kůži, Lionardo by ji nechal, ať se klepe jako ratlík, protože by přece bylo nezdvořilé ji zahřívat vlastním tělem. Mohla by tím totiž utrpět její čest. Což je asi víc než zdraví. Vůbec si v holčičích šatech, ať byly jakkoliv krásné, začala brzy připadat jako vězeň. Zatímco předtím se mohla courat po Florencii, jak chtěla, až jí to lezlo ušima, teď sama nesměla vytáhnout paty z domu. Sandro ji nepustil ani na krok, protože pro děvče se nehodí, aby někam chodilo samo, navíc by se jí něco mohlo stát a Sandro se o ni bál. Vycházku dostávala jedině, když šly s hospodyní nakupovat nebo když si ji vyzvedl Lionardo. Lionardo se sice k Báře nechoval zdaleka tak bezprostředně, jako když byla kamarád Bartolomeo, ale její společnost vyhledával tak často, jak jen to šlo. Téměř každý den se stavoval u Sandra, aby si alespoň chvilku popovídali, a když se mu podařilo přemluvit mistra Andreu, aby mu dal volno dřív, stejně jako o nedělích po obědě, chodili pracovat na rogalu. Bára si na tyhle pracovní vycházky chtěla brát svoje klučičí oblečení, ale to nedopustila ani hospodyně, protože podle ní to byla nestydatost, ani Sandro, protože se bál, že by Pietro nebo někdo jiný mohl zpochybnil, že je Bára děvče, a to by bylo pro Lionarda nebezpečné. Bára si tedy aspoň v chatrči na vinici sundavala giorneu, protože když lezla kolem rogala po čtyřech, sukni zejména na kolenou měla uválenou až hrůza a giornea to milosrdně skryla. Na zkušební let, umiňovala si Bára, si ale vezmu kalhoty, nejsem blázen!
Ne že by se ovšem Bára u Sandra doma nudila. Jednak hodně pomáhala hospodyni, což dělala ráda, protože měla dobrý pocit, že si ten byt a stravu odpracuje, a jednak ji Sandro pověřoval i nějakými povinnostmi v dílně. Slušně oblečená totiž mezi učedníky směla, byť Sandro jako ostříž dohlížel, aby se v její přítomnosti chovali ctnostně a mravně a aby po ní neházeli očima. Ne že by Sandro Báře dovolil přidělat byť jeden 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210583
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210583
jediný tah štětcem na rozpracovaném obraze, to ani omylem, ale svěřil jí velmi důležitou věc – přípravu modré barvy. „Musím využít toho, že mám v domě pěknou mladici,“ smál se Sandro, když jí vysvětloval, co bude dělat, „protože sám Cennino Cennini pravil, že příprava modré barvy z lapisu lazuli je umění spíše pěkných mladic nežli mužů, neboť ony se neustále zdržují doma a mají na to něžnější ručky.“ Lapis lazuli byl nádherný tmavomodrý polodrahokam, ve kterém se třpytila droboučká zlatá zrnka, ale Sandro tvrdil, že to zlato není. Jeden z učedníků polodrahokam už předem roztloukl v bronzovém hmoždíři na jemňoučký prášek, který potom ještě roztíral na zvláštním kameni, až prášek připomínal modrý pudr. Pak přišla řada na Báru. Podle Sandrových pokynů smíchala rozpuštěný vosk, pryskyřici a olej a do té hmoty zapracovala modrý prášek. Vzniklo takové modré těsto, a to musela Bára hníst. Bylo to horší než přišívání plachtoviny na rogalu, protože ji od toho nebolely jenom dlaně, ale za chvíli celé ruce. Těsto se muselo propracovávat strašně dlouho – hodinku hníst, hodinku nechat odpočinout, a tak pořád dokola od rána do večera tři nebo čtyři dny. Pak Sandro do mísy, kde Bára těsto zpracovávala, nalil nějakou bělavou tekutinu a Bára musela těsto hníst tak dlouho, dokud nebyla tekutina modrá a směs vosku a pryskyřice naopak modrou barvu úplně neztratila. Měla z toho zničené ruce, jako vylouhované, a hospodyně jí dala sádlo, ať si je tím maže. Modrou vodu potom Sandro nechal na peci odpařit, až mu na dně mísy zbyla poměrně velká hromádka překrásně modrého prášku. Ten pečlivě přesypal do krabičky s víčkem. Barvu na malování si z něj potom rozdělával sám a taky ji jen on sám používal, jen nejstaršímu a nejšikovnějšímu učedníkovi pod přísným dohledem dovolil, aby něco vybarvil modře. Po tom, co Bára zjistila, že se modrá barva vyrábí z polodrahokamů, a co na vlastní kůži zakusila, jakou práci dá ji vyrobit, se tomu vůbec nedivila. Musela být pekelně drahá.
Rogalo už bylo skoro hotové, když se jednou časně odpoledne u Sandra v dílně stavil Amerigo, mladší bratránek Simonettina manžela Marka. Bára ho znala od vidění, protože ho potkávala s Markem a Simonettou 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210583