Jenže zdvořilost si Bára překládala jako odtažitost, a tak brečela a brečela a Lionardo nevěděl, co s tím, tak jí natrhal třešňové květy a zastrkal jí je do pentlí v účesu v naději, že si ji tím udobří, ale nechoval se k ní o nic méně zdvořile než předtím. Báře bylo naprosto jasné, že kdyby teď promokla až na kůži, Lionardo by ji nechal, ať se klepe jako ratlík, protože by přece bylo nezdvořilé ji zahřívat vlastním tělem. Mohla by tím totiž utrpět její čest. Což je asi víc než zdraví. Vůbec si v holčičích šatech, ať byly jakkoliv krásné, začala brzy připadat jako vězeň. Zatímco předtím se mohla courat po Florencii, jak chtěla, až jí to lezlo ušima, teď sama nesměla vytáhnout paty z domu. Sandro ji nepustil ani na krok, protože pro děvče se nehodí, aby někam chodilo samo, navíc by se jí něco mohlo stát a Sandro se o ni bál. Vycházku dostávala jedině, když šly s hospodyní nakupovat nebo když si ji vyzvedl Lionardo. Lionardo se sice k Báře nechoval zdaleka tak bezprostředně, jako když byla kamarád Bartolomeo, ale její společnost vyhledával tak často, jak jen to šlo. Téměř každý den se stavoval u Sandra, aby si alespoň chvilku popovídali, a když se mu podařilo přemluvit mistra Andreu, aby mu dal volno dřív, stejně jako o nedělích po obědě, chodili pracovat na rogalu. Bára si na tyhle pracovní vycházky chtěla brát svoje klučičí oblečení, ale to nedopustila ani hospodyně, protože podle ní to byla nestydatost, ani Sandro, protože se bál, že by Pietro nebo někdo jiný mohl zpochybnil, že je Bára děvče, a to by bylo pro Lionarda nebezpečné. Bára si tedy aspoň v chatrči na vinici sundavala giorneu, protože když lezla kolem rogala po čtyřech, sukni zejména na kolenou měla uválenou až hrůza a giornea to milosrdně skryla. Na zkušební let, umiňovala si Bára, si ale vezmu kalhoty, nejsem blázen!
Ne že by se ovšem Bára u Sandra doma nudila. Jednak hodně pomáhala hospodyni, což dělala ráda, protože měla dobrý pocit, že si ten byt a stravu odpracuje, a jednak ji Sandro pověřoval i nějakými povinnostmi v dílně. Slušně oblečená totiž mezi učedníky směla, byť Sandro jako ostříž dohlížel, aby se v její přítomnosti chovali ctnostně a mravně a aby po ní neházeli očima. Ne že by Sandro Báře dovolil přidělat byť jeden 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210583