Po několik vteřin jsem si představoval, jak jí to staré tělo vnucuje. Jak si k ní přilehne a sjede jí rukou po břiše. Až k pupíku. Jak jí ukazováčkem opíše kolem pupíku kolečko a pokračuje níž. Dědkovský smrádek pod přikrývkou. Odlupující se šupinky kůže. Jak se ona mezitím snaží myslet na něco jiného. Hlavně na slíbenou filmovou roli. Snil Hans (?) Jansen (?) o tomhle, už když opouštěl Nizozemsko? O mladých holkách, co z obdivu k jeho talentu nebo výměnou za roli v některém jeho filmu budou ochotné sahat mu na ptáka? Jako poslední pokročila dopředu Judithina matka. Když jsem jí podával ruku, zkoumal jsem její obličej, ale neměl jsem dojem, že by si se mnou spojila telefonický hovor, co jsme spolu vedli před několika týdny. „Pan Schlosser,“ zopakovala moje příjmení, když mě její dcera představila. „Marc,“ dodal jsem. Rozhlédl jsem se, jestli se někde mezitím neuvolnil stolek, ale nebyly tam skoro ani volné židle. V tu chvíli přinesl mladík v džínách naše jídlo. „Jo vy jste ještě nejedli,“ poznamenal Ralph. „Můžeme…“ začal jsem. „Třeba se za chvíli uvolní stolek. Nebo několik židlí.“ „Necháme je nejdřív v klidu najíst,“ rozhodla Judith. „Máti je navíc unavená. Jestli tu chcete zůstat…“ obrátila se na Ralpha a Stanleyho Forbese. „If you want to stay…“ přeložila to pro Emmanuelle. „Ale já už jdu s máti napřed. I think it’s better for my mother to go home now. She is very tired.“ Následoval krátký okamžik nerozhodnosti. I Ralph se teď začal rozhlížet po volném stolku nebo židlích. Caroline se na mě na okamžik podívala a pak rychle uhnula pohledem. Julia naklonila hlavu k Alexovi, seděl teď naproti ní 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210458
na Lisině židli, a něco mu zašeptala do ucha. Thomas běhal po písku za Lisou. Stanley Forbes vzal Emmanuelle kolem pasu a přitáhl si ji k sobě. Judithina matka stála mezi stolky, jako by se jí to všechno netýkalo. „Zdržíte se přece nějaký den, ne?“ ujistila se Judith. „Tak k nám přijďte zítra na večeři.“
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210458
16 Proč jsou biologické hodiny u mužů něco jiného než biologické hodiny u žen, nám poprvé vysvětlil profesor Aaron Herzl. Jak ručičky sice ukazují stejný čas, ale znamenají něco jiného. „Je to úplně jako s normálním časem,“ vykládal. „Někdy je tři čtvrtě na sedm brzy. A někdy je za deset minut půl sedmé už spíš pozdě.“ Měli jsme dvě hodiny lékařské biologie týdně, tehdy to ještě byl volitelný předmět. V posluchárně sedělo obvykle víc studentek než studentů. Aaronovi Herzlovi táhlo na šedesátku, ale když se obrátil přímo na studentky, začaly se vždycky červenat a chichotat. V tom ohledu byl živým dokladem svých vlastních teorií. Stejných teorií, kvůli kterým ho o pár let později vyválí v dehtu a peří a vyhodí z univerzity. „Co teď řeknu, bude zřejmě pro mé studentky trochu nepříjemné,“ oznámil s pohledem upřeným do sálu. „Na druhé straně jsou to prostě fakta. Nedá se s tím nic dělat. Možná je to nespravedlivé, ale ženy, které tu nespravedlnost dokážou přijmout, místo aby se jí vzpíraly, čeká dlouhý a šťastný život.“ V lavicích se ozvalo dušené chichotání. Zato my, studenti mužského pohlaví, jsme z našeho profesora lékařské biologie měli vlastní pocity. Především smíšené. Fakt, že většina holek považovala toho plešatého dědka za přitažli102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210458