V úterý přišli Francesco s Alexandrem na obhlídku. Dan jim spěchal otevřít, když se na chodbě objevila máma. Nebyla to náhoda. „Co je?“ zeptala se chladně. „Kdo to má být?“ „To… jsou moji kamarádi,“ odpověděl vylekaně. „No dobře, ale proč jsou tady? Proč se s nimi nescházíš přes síť? To přece vyjde nastejno.“ Byla asi spíš otrávená než naštvaná. „Takovej nevkus!“ Chytla se za hlavu. „Nikdy nepochopíš, v čem naše civilizace spočívá?“ Ještě jednou se na Dana podívala, chvíli o něčem přemýšlela, ale potom jako by usoudila, že mu není pomoci. „Ach…“ povzdechla si a otočila se zády. Zmizela ve dveřích. Francesco s Alexandrem byli mnohem větší než on. Mnohem větší, než si představoval. Došlo mu to, jakmile jim otevřel. Vedl si je chodbou k sobě do pokoje a byl na sebe pro tak velké kamarády hrdý. V pokoji Francesco nejprve obhlédl síť. „No jasně. Běžný ovládání.“ Zdál se být spokojený. „Mentální taky,“ přizvukoval Alex. Přestože po místnosti chodili a všechno zkoumali, Dan se nedusil. Cítil se jejich přítomností naopak svobodný. „A teď si mě v síti otevři,“ vyzval ho Francesco po chvíli. Dan nejprve nechápal: „To jako…“ „Normálně. Jako bych tu nebyl.“ „Aha… Jó!“ pochopil konečně Dan a otevřel si ho. Za pár zlomků okamžiku se Francesco opravdu objevil. Ale ne tady v pokoji. Seděl u sebe, jako vždycky: v lomeném výklenku moderní pracovny u krychlového průhledného stolu. Dokonce se k Danovi otočil: „Co je? Potřebuješ něco?“ zeptal se, ale spíš nepřítomně – jako by byl do něčeho zabraný. „Ne, nic. Vlastně… chtěl jsem se na něco zeptat.“ „Tak se ptej.“ Dan teprve přemýšlel, na co by se zeptal. A protože byl pod tlakem, vyšlo z něj něco, co říct nechtěl: „Pořád si myslíš, že se máme tvářit, jako že zóna odvrácených neexistuje?“ Francesco se zamyslel. I jeho ta otázka překvapila. Rychle se však vzpamatoval: „Že neexistuje, to úplně ne. Ale berme ji jako
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210411