Nic se nesmí vzdát (Ukázka, strana 99)

černé dlouhé vlasy sepnuté do culíku a nosí modrou vestičku. Na dálku se vidíme a ona na mě volá: „Už ví, že jste blízko, zase škytá.“ Poslední dobou se u Petra objevuje několikrát za den škytání. Vypadá to sice legračně, ale vyčerpává ho to. Přijdu do jeho boxíku. „Ahoj, už vím, co tě opět trápí, hned si s tím poradíme, neboj.“ Odhrnu deku a začnu ho hladit v oblasti žaludku. „Víš, když jsi spal, měl jsi velký problém. Celý ses hrozně třásl. Často jsem ti takhle hladila celé břicho a ono to pak přestalo.“ Petr se na mě upřeně dívá a po chvilce přemýšlení mi odpoví: „To vím, na to si vzpomínám. Bylo mi to příjemné.“ Jeho odpověď mě udiví. Dozvídám se, že to, o čem jsem jen slyšela, je asi pravda. Tohle by si nemohl pamatovat, kdyby v bezvědomí nevnímal. A tak pokračuji ve svém vyprávění, které nemůže znát: „Taky jsme ti musely zalepovat oči. Stále jsi je otvíral, ale nemrkal jsi.“ „To taky vím, slyšel jsem tvůj hlas. Chtěl jsem tě vidět, ale nenašel jsem tě. Děsně mě to štvalo.“ Z jeho slov jsem opravdu překvapená. Dnes se od sestřičky Ivony dozvím, že ho bude na Spinální Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210262

jednotku doprovázet ona. Mám dojem, že bude muset také brzy odejít z oddělení. Tušila jsem to již pár dní, protože byla jiná, taková rozsvícená a já jí na očích poznala, že budou asi dva. Nechtěla jsem se moc vyptávat. Když jsem to zkusila, tak její odpověď byla vyhýbavá. Myslela jsem si, že to buď ještě neví, nebo mi to nechce říct. Proto mi nemusí být tolik líto, že Petra převážejí jinam. Další sestřička půjde z oddělení. Jestli to takhle bude pokračovat, tak na oddělení za chvíli nezůstane žádná sestřička, které přezdívám - sluníčka moje. Petr se prospal a já chci vědět víc o tom, co si z bezvědomí pamatuje.

Začínám mu vyprávět, co s ním bylo, když spal. „Hele, ty jsi někdy tak vyváděl, že jsem ti ze zoufalství začala i zpívat.“ „Jo, to taky vím,“ a zanotoval mi: „Sluníčko, sluníčko …“ Mám to od něj potvrzené. Je to opravdu tak.

V umělém spánku člověk vnímá! Množství moče přesáhlo 220 mililitrů za 24 hodin, a tak se specialisti na nefrologii mohou snažit o stimulaci a podporu ledvin. Slyším i názor, že pokud by se vrátila alespoň jedna ledvina, mohla by hodně pomoci při každodenní dialýze. Je to pro mě velká naděje. Petr je o něco vnímavější a chce telefon. Vím, že když ho má vypnutý, zákazníci volají mě a ještě se stále Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210262

někdo ozývá. Proto nechci, aby ho tu tyhle zbytečné telefony rušily, a tak se rozhodnu, že je ještě brzy, aby ho měl už u sebe. Zajdu za sestřičkou a domluvím s ní, že nechci, aby měl Petr svůj mobil. Pohybem hlavy se mnou souhlasí a odpoví: „To je rozumné, potřebuje svůj klid. Napíšu to na jeho kartu. Už se nás taky ptal a my jsme mu řekly, že to má dohodnout s vámi.“ „Aha, tak proto na mě tak útočí. Já jsem mu zas tvrdila, že ho na oddělení nesmí mít. Tvrdohlavě mi opakoval, že může.“ Po rozhovoru se vrátím k Petrovi a on právě usnul.

Když se prospí, tak se opět shání po svém telefonu.

Trpělivě mu začnu vysvětlovat, že ho tady nemůže mít, protože by špatně fungovaly přístroje: „Víš, je to jako v letadle, taky se za letu nesmí telefonovat.“ Tahle odpověď mu nestačí a dokola se ho dožaduje. Když jsem byla u něj v boxu, měla jsem dovoleno telefonovat, ale pro svůj klid jsem si mobil vždy vypínala. Teď dořešuji novou hospitalizaci, a tak ho mám zapnutý. Právě mi začíná zvonit a já dělám, že ho neslyším. Nechávám ho zvonit s tím, že za chvilku odejdu z oddělení a vyřídím zpětný hovor.

Petr ale zaznamenává zvonění. Neustále se dožaduje informace, co to zvoní. Vymýšlím si, že nevím, že Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210262