Matilda se zakymácela a kecla si na zadeček rovnou do moře. Okamžitě začala kvílet — voda byla studenější, než její průzkumné brouzdání naznačovalo. „Musím ji vzít zpátky, potřebuje si zdřímnout.“ Simon se vztyčil do své úctyhodné výše a popadl děvčátko do náručí. „Víte co, Kate? Měla byste se na nás přijet podívat. Vezměte si taxík, řekněte, že chcete do Dennery, a tam nás už najdete.“ Nečekal na odpověď, otočil se a odkráčel. Dítě nesl na jedné ruce, jako by nevážilo víc než hrstka peří. Kate se po celém těle rozlilo hřejivé teplo a ona netušila, jestli za to může slunce v kombinaci s pivem, nebo něco úplně jiného. Ještě dva dny se Kate vyhýbala lidem u bazénu a kousala se nudou, než usoudila, že to možná Simon neříkal jen tak ze zdvořilosti a myslel své pozvání upřímně. To se dalo zjistit jediným způsobem. Taxík se plížil do kopce po strmých horských silničkách, které se bez varování svažovaly do hlubokých kráterů. Kate se snažila zahnat představu, jak se auto svalí ze srázu a skáče po ohromných kapradinách, které by ho rozhodně nedokázaly zadržet. Z obou stran lemovala cestu hustá džungle oživená jasně modrými a ohni vě rudými tropickými květinami. Chyběl tu chladný větřík, který vanul dole u moře, vzduch byl dusný a horko prudší. Právě tady jí Svatá Lucie připadala nejcizejší. Strašně se jí to líbilo. Taxikář ji podle pokynů vysadil v Dennery — nechtěla udat přesnější cíl, kdyby si to náhodou rozmyslela. Tušila, že na tomhle ostrůvku by se to k reverendu Duboisovi doneslo během pouhých pár hodin. Kam až Kate viděla, bylo Dennery roztahaná čtvrť bez zřejmého centra: domy, farmy a obchody se šikmými střechami se schovávaly v úzkých uličkách, které se jako přítoky sbíhaly na klikatou hlavní ulici, na níž právě stála. Teprve když taxík odjel, uvědomila si Kate, že to má k cíli možná ještě pořádně daleko. Vydala se ulicí a rozhlížela se po nějakém
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210188
vodítku, jenže nevěděla, co vlastně hledá. Pod nádhernou autobusovou zastávkou ve tvaru pyramidy, se žlutými zdmi a střechou modrou jako moře, se schovával hlouček lidí. Každou hodinu tu pršelo, někdy to byl pořádný liják. Autobus mohl přijet za pět minut, ale také za tři čtvrtě hodiny — podle toho, jak se řidič vyspal, na jaká nebezpečí cestou narazil nebo kolik kamarádů ho po cestě zastavilo na kus řeči, a tak byly zastávky hojně využívány. „Promiňte…“ pronesla Kate do pléna. „Hledám reverenda Duboise, Simona, a dětskou misii. Jdu správným směrem?“ Dvě z přítomných žen ustaly v hovoru. Jedna měla na hlavě oslnivě žlutý šátek s květinovým vzorem, druhá držela ohromný prádelní koš z fialového plastu. „Co chcete reverendovi? Jste jeho známá?“ Mrkly po sobě a zasmály se. Kate se k nim přidala: zjevně nebyla jediná, kdo se obdivoval Simonově kráse. „Vlastně ne, ale pozval mě k nim a myslím, že jsem se asi ztratila.“ „Ale kdepak, neztratila, prostě jděte a jděte a pak se zas někoho zeptejte.“ „Jasně. Děkuju.“ Kate pokračovala po cestě do kopce, ale nebyla z toho moudrá. Loudala se zatáčkami a zákrutami. O tvář a nohy se jí otíraly obrovitánské vějíře kapradin a listy banánovníků. Jednou do džungle nakoukla a při pohledu na kloubnaté kmeny stromů a visící liány jí poskočil žaludek — představila si, jak se v nich všude skrývají tváře a číhající stíny divokých zvířat. Raději tedy neochvějně upírala oči na cestu před sebou, vyhýbala se prasklinám a výmolům a bylo jí zřejmé, že stoupá pořád výš a výš. Tričko se jí přisálo na záda a vlasy se v tenkých pramíncích přilepily k hlavě. Už si říkala, jestli to opravdu byl až tak dobrý nápad, když vtom si před sebou všimla malé bílé cedule s černým nápisem. Místo se jmenovalo „Na Vyhlídce“ a pod těmi slovy bylo dětskou rukou namalované sluníčko s usměvavou tváří. Vedle stálo dospělým rukopisem: „S vírou není
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210188
nic snadné, ale všechno je možné.“ Kate už poněkolikáté napadlo, jestli celá tahle akce není tak trochu omyl. Zabočila na uzounkou cestu a šla po stopách pneumatik, až se dostala na jakousi mýtinu. Byl odsud nádherný výhled. Po obou stranách údolí se zvedaly hory porostlé džunglí a v dálce se třpytilo azurové moře. Ta krása jí brala dech. Uprostřed mýtiny stál zchátralý dům. Byla to přízemní dřevěná stavba, natřená jasně zelenou barvou. Slunce ji však tu a tam vyšisovalo do světlejších odstínů a v místech, kde se obložení stýkalo s okny a dveřmi, chyběl nátěr úplně, nebo se odlupoval v tenkých pruzích a odhaloval sukovité dřevo. K hlavní budově přiléhaly z každé strany malé dřevěné přístavky a dohromady tvořily nepravidelný útvar, který by z ptačí perspektivy nejspíš připomínal špatně nakreslený pětiúhelník. Dům byl vskutku v bídném stavu. Celá stavba jako by se nakláněla doprava, ve většině oken chybělo sklo a v rámech byly místo něj napnuté sítě proti hmyzu. Kate nevěděla, co vlastně čekala, ale představovala si spíš něco bytelného, cihlového, možná trochu připomínajícího nemocnici. Tenhle dům byl úplně jiný. Působil vlídně a radostně, ale chyběla mu velkolepost a masivnost, v niž původně doufala. „Tady jste, Kate! Tak jste nás našla!“ Simon vyšel zpoza budovy a vesele spráskl ruce. „Jen tak tak. Měla jsem víc štěstí než rozumu!“ Sevřel jí obě ruce ve svých. „Vítejte u nás! Jdete přesně včas, můžete se s námi naobědvat!“ Kate se usmála: to znělo skvěle. Uvědomila si, že ho její příchod zjevně vůbec nepřekvapil, jako by ji byl právě v tu chvíli čekal. Uvnitř hlavní budovy stály dva stoly sražené do tvaru T, pokryté ubrusy z voskovaného plátna se vzorem pivoněk, a u nich třicet židlí s kovovými nohami. Přesně takové by člověk našel naskládané v každém vesnickém kulturním domě v Anglii nebo rozestavěné po šachovnicové dřevěné podlaze na čtvrteční schůzi skautek.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210188