Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210125
7. Delší však cesta k srdci tvému
Za dva dny přišlo pondělí a vzbudil mě telefon. Hodiny na nočním stolku ukazovaly 9:30. Do háje, už zas. Posadila jsem se na posteli. Cvaknul záznamník a ozval se hlas kolegyně Marthy, se kterou jsem pracovala v účtárně v centru. „Nezvedáš to, takže předpokládám, že už jedeš. I když ze mě možná mluví falešný optimismus. Ale pokud jseš ještě doma, tak ti doporučuju, abys laskavě zvedla zadek a mazala sem. Přišla ti kytice. Žluté růže. Ne že by se mi nějak zvlášť líbily, ale jestli do hodiny nepřijedeš, tak si je nechám.“ To je mi ale překvapení, pomyslela jsem si a hrabala se v prádelníku, abych našla nějakou halenku, pod kterou nebudou vidět modřiny na krku. Že by byl Gabriel větší frajer, než bych čekala? Asi mu došlo, že to v sobotu docela posral. Ale vem ho čert. Ačkoli…, třeba by si ještě zasloužil jednu šanci. Na rozdíl od Marthy jsem vždycky byla skutečný optimista. Přestože jsem kvůli tomu často vypadala jako blbec – hlavně v milostných záležitostech.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210125
100
nicole c. kear
Cestou do práce jsem si promýšlela, jak Gabrielovi za kytici poděkuju, až mu budu volat, ovšem ukázalo se, že zbytečně ztrácím čas. Růže totiž nebyly od něj. „Daleká je cesta ke Kouřovým horám, delší však k srdci tvému,“ stálo na kartičce. Podepsán David. Zaplavil mě báječný pocit – a nebyl to falešný optimismus. Byla to naděje. Moje spása vstoupila na scénu právě včas, v hodině dvanácté. Co jsem se vrátila po promoci do New Yorku, potkávala jsem Davida na různých večírcích a představeních. Mary chodila všude s ním. Já jsem se křečovitě usmívala, se všemi se objímala a zapichovala při tom jehly do pomyslné vúdú figurky, která se Davidovi nápadně podobala. Sadista jeden, mrcha sobecká, ulevovala jsem si v duchu, nejdřív vyzná člověku lásku a pak cukne, že prý nemůže – nebo spíš nechce? Potom jsem se vždycky vyspala s nějakým blbým frajírkem, „abych Davidovi ukázala“, a doma jsem pak ze vzteku psala odporné básničky o tom, jaké má David chlupy v nose a vůbec, že je debil. Vždycky, když jsem Davida potkala, bylo po legraci. Po tom vyšetření na Park Avenue jsem se naučila perfektně vytěsňovat. Nejlíp mi to šlo tak, že jsem skákala z jednoho dobrodružství do druhého, aby mi nezbýval čas se nad něčím moc zamýšlet. Líbil se mi ten stav příjemné otupělosti. Dokonce jsem se k němu přímo upínala. Tím víc mě naštvalo, když se David najednou zjevil jako duch a úplně mě vykolejil. Znervózňovalo mě, proč mám v souvislosti s ním takové pocity. Proč na něj žárlím? Měla bych mít radost, že je šťastný,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210125