Šestý den Tento den by se dal nazvat beználadový. Táhli jsme se krajinou, někdy vedle sebe, většinou jednotlivě s odstupem za sebou - metr, deset, padesát a opět pospolu, mlčky. Byl to den, kdy to v hlavě hučí jak v úle. Jedna myšlenka honí druhou, a jestli si někdo myslí, že se tím hlava vyčistí, tak je vedle. Člověk reaguje na vše nějak podrážděně, bez důvodu. Vidí bobulky na keři u cesty, z toho hned nové myšlenkové skoky… Páni! Doma čeká rybíz, to bude zase piplačka. A cukr jsem nenakoupil. Marmeládu máme od loňska, co s tím? Ptáček hopsá přes cestu. Kruci! Když přijdu domů, tak budou určitě od strak posraný parapety. Budu je muset čistit a určitě mně budou kosáci chodit na hrozny. Ptačí banda! Žádné čištění mozku. Z toho zmatku v hlavě se vůbec nedá postavit úhledná myšlenková pyramida. Je to jen houfec štěrku. I když jsme tohoto šestého dne v Jablonném dosáhli vytčeného cíle poměrně pozdě - až k večeru, neměli jsme s ubytováním žádný problém. Měli jsme ještě dost času posedět venku, popíjet jablečný střik a pozorovat mlčky život kolem nás. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210091
Max se zamyšleně dívá na dvojici vystupující z auta a podotkne: „Není vám něco nápadné?“ „A co by to tak mělo být?“ ptáme se. „Podívejte se na jejich kola na střešním nosiči! Jsou rozbitá.“ Skutečně. Smolaři! Někde vjeli tam, kam se nemá a očesalo jim to střechu. Určitě mají zkaženou dovolenou. „To je ten důvod, proč jsem si koupil nosič kol na přívěs,“ rozpovídal se Ivan. „Minulý rok jsme jeli se známými Českou Kanadu. Dali jsme si tam sraz. Na domluveném místě jsme čekali dlouhou dobu a naši přátelé se stále neukazovali. Až konečně se přiřítili se čtyřhodinovým zpožděním. Kola na střeše auta se blýskala novotou, i když víme, že týden před tím byli s námi na výletě ještě na starých kolech. Vysvětlení bylo jasné. Přítel totiž zapomněl na kola na střeše a vjel do podzemní garáže v Globusu, kde si chtěli koupit proviant na cestu. A tak si museli namísto proviantu koupit nová kola. Říkal jsem si, jak může být někdo tak blbý, to začíná být jako pěkná stařecká demence. Přátelé, přiznám se, že za necelý měsíc potom se mi to stalo také. Jel jsem se ženou na výlet a chtěl jsem odstavit auto v parkovacím domě na hlídaném parkovišti. Ani žena na to nemyslela, probudili jsme se až rachotem, Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210091
a to již bylo pozdě. Od té doby jsem se zařekl vozit něco na střeše. „No, povím vám něco o Zdenkovi, jsou to z poslední doby tři události,“ přidal jsem se. Zdenek, náš společný známý, se dvakrát pokusil jít s námi na vandr. Poprvé to vydržel jen dva dny a podruhé se vrátil domů hned po prvním dnu. Prohlásil, že nevandrujeme, ale běžíme, a že si nemyslel, že naši zásadu - odpadlíky a mrtvé nechávat cestou ležet - myslíme vážně. Jinak je prima kluk, chodí k nám každý týden na kafé a pokecat si o všeobecné situaci. To jen na vysvětlenou, o kom tu bude řeč. Je to asi půl roku, když přišel a pochlubil se, že si koupil nové auto, ale hned prý s ním má problém, musel ho už dát do opravny. Ptali jsme se, co se stalo. Prý jel z města domů a zastavil na křižovatce, před ním stála nová audina. Když se rozjížděli na zelenou, tak musel silně kýchnout. Nechtěně přišlápl na plyn a na to auto před ním najel. Odnesly to jen nárazníky, ale byl nucen zavézt svůj vůz do opravny. O dva týdny později přišel opět celý skleslý. „Copak je?“ ptáme se se ženou. „Vy mně to nebudete věřit, moje auto je zase v opravě.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210091