souzeni nesouzeni, řekla, jdi do řiti, Žorži… nic víc… a práskla oknem, málem mi jím přirazila frňák… … něčí ruka mne popadla za rameno a mlela mnou jako o posledním soudě… Žorži, huláká mi někdo do ucha až k ohluchnutí… vstávej Žorži, už máš bejt nejmíň hodinu v práci… mžourám na to zjevení, co mnou lomcuje, stokilový vánek ve vytahané teplákovce, tohle přece nemůže být bejbi za kterým se už hezkých pár století s vyplazeným jazykem štvu… vstávej, lenochu, mele se mnou ten přízrak a buší mne do zad a pak i kopá, abych už z té postele vypadl… copak musím všecko odřít sama, děcka nakrmit, umýt, do školy vypravit, byt uklízet, vařit, umývat nádobí, prát špinavé prádlo, ke všemu ještě chodit do práce, aby bylo čím zaplatit elektriku, plyn, nájem a noviny, které beztak nikdo nečte… buď z tý postele zvedneš ten svůj líný zadek a půjdeš konečně do rachoty, nebo tě ztřískám vařečkou, že se nepoznáš… … prostě zírám… do které doby mizerné a do kterého zapadákova na téhle planetě jsem se přerodil tentokrát…
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209896