Záliv Repulse
105
jež stojí v ústraní, nějakých deset minut plavby přes záliv. Čchö váhala. Malá, dvanáctiletá holčička se zdála být dost veselá, což bylo jistě dobré znamení, ale Čchö se to nelíbilo. Nevěděla, kde je. Tuto ženu potkala teprve včera. Žaludek jí svíral tísnivý pocit. Už prožila tolik zlých chvil, aby poznala, že tohle bude další z nich. „Mám domluvenou večeři na šest hodin…“ řekla. „Neboj, neboj,“ řekla paní I týmž nervózním tónem, jímž mluvila celý den. „K vile to trvá jen deset minut. Budeš mít spoustu času dostát svému závazku.“ Čchö zrovna chtěla odpovědět, když tu na sebe muži v člunu kývli, vyskočili z něj a popadli ji. Pokusila se bránit, ale přemohli ji a hodili do lodi. Paní I a její dceru pobídli, aby je následovaly. Motor člunu se s rachotem rozběhl. Čchö byla vyděšená. Jsou to lupiči, pomyslela si. Člun se otočil a zamířil ven ze zálivu – směrem na otevřené moře. Čchö se otočila k paní I, ta však vypadala klidně. Vložila si mezi rty cigaretu a jednu nabídla také Čchö. „Všechno je v pořádku,“ řekla. Jeden z dlouhovlasých mužů oslovil Čchö jejím jménem. Otočila se k němu. Byl středního věku, nejspíš nejstarší z celé skupiny. „Jak to, že víte, jak se jmenuji?“ otázala se. „Jsem Korejec,“ odpověděl. Místo jihokorejského výrazu hanguk užil severokorejského slova čoson. Čchö měla srdce až v krku. „Kam plujeme?“ zeptala se slabým hlasem. „Madam Čchö,“ odvětil klidně, „nyní plujeme do ochranné náruče generála Kim Ir-sena.“ „Cože? Co jste to říkal?“ Muž sňal dlouhou paruku. „Řekl jsem, že plujeme do ochranné náruče Velkého vůdce, soudruha Kim Ir-sena.“ Čchö se rozkřičela a vyskočila na nohy, až se člun rozkolébal ze strany na stranu. Několik párů rukou se vymrštilo a přitlačilo ji zpět na sedadlo. Její zrak se zamlžil, tělo ochablo. Omdlela. Záblesky vědomí střídala temnota. Někdo jí ve vzpomínkách přenáší po lodím můstku. Dostává injekci a znovu se propadá do zapomnění.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209676