Česká psychopedie (Ukázka, strana 99)

Náměty k prohloubenému studiu

1. Popište, jakým způsobem se utvářela definice mentálního postižení.

2. Jak vývoj definice mentálního postižení reflektuje postoje společnosti k jejím uživatelům?

3. Navrhněte základní pravidla jednání s lidmi s mentálním postižením.

4. Vysvětlete, v čem spočívá rozdíl mezi modelem podpory, modelem medicínským a mode­ lem sociálním.

5. Jaké jsou společné znaky jedince s Downovým syndromem a jedince s Rettovým syndromem?

6. Vymezte možnosti prevence vzniku mentální retardace.

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209673

IV. DIAGNOSTIKA OSOB S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM Diagnostika osob s mentálním postižením používá metod a nástrojů psychologie, pedagogiky a speciální pedagogiky za účelem 1) zjištění současné úrovně jedince a 2) směru, jímž by se měla ubírat následná intervence.

Cílem psychopedické diagnostiky není „zaškatulkovat“ člověka s mentálním postižením, jejím cílem je najít oblast jeho individuálních specifických potřeb, tu se pokusit naplnit a tím mu umožnit důstojný život ve společnosti.

Přestože diagnostika osob s mentálním postižením používá mimo jiné standardizovaných nástrojů založených na porovnávání výkonu jedince ve srovnání s výsledky běžné populace, měla by být především individualizovaná, tj. neporovnávat výkony jednotlivce s vrstevníky bez postižení či s normami pro danou věkovou skupinu.

Současné pojetí diagnostiky a poradenství reflektuje změny v pojetí osob se speciálními vzdělávacími potřebami. Centrem naší pozornosti již není to, v jaké oblasti dotyčný člověk selhává, co neumí, ale naopak jeho silné stránky, na jakých dosažených schopnostech lze stavět při další intervenci. Jedinec s mentálním postižením již není vnímán jako neměnná osobnost, nýbrž jako osobnost s potenciálem dalšího vývoje.

V rámci diagnostické intervence pracujeme s rozličnými klasifikacemi, které mají své opodstatnění, nicméně v centru našeho zájmu jsou individuální potřeby jedince.

Samotná diagnóza není cílem diagnostického procesu, ale naopak začátkem dobrodružné cesty objevování jedince.

V České republice nesou odpovědnost za diagnostiku speciálně pedagogická centra a pedagogicko-psychologické poradny. Samotnou depistáž osob s mentálním postižením provádějí speciálně pedagogická centra (SPC) a střediska rané péče (SRP). (Vyhláška č. 72/2005 Sb.).1 1

Samotný postup při stanovení diagnózy však není upraven žádným závazným právním nařízením.

V legislativě chybí jasné určení toho, které složky jsou nezbytné pro předložení návrhů na diagnózu; není explicitně stanovena povinnost přiložit odborný posudek (např. lékařský). Není také 4. DIAGNOSTIKA OSOB S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM

99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209673

V následujícím textu bude věnována pozornost diagnostice osob s mentálním postižením v obecné rovině. Její dílčí aspekty u různých věkových skupin budou podrobněji popsány v příslušných kapitolách.

4.1 Z HISTORIE DIAGNOSTIKY OSOB S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM Významnou osobností v oblasti diagnostiky mentálního postižení byl bezesporu Edvard Séguin (1812–1880), zakladatel výchovné péče o slabomyslné, který zdůrazňoval nutnost soustavného pozorování žákovy osobnosti. Na základě své dlouholeté praxe a poznatků získaných pozorováním jedinců s mentálním postižením zdůrazňoval nutnost zavádět do vzdělávání těchto žáků rozvoj oblasti motoriky (doporučoval tělesnou gymnastiku) a senzorického vnímání (Eisová 1983).

Alfred Binet (1857–1911) přináší do oblasti diagnostiky mentálního postižení novou dimenzi – hodnocení inteligence. Jeho snahou bylo odlišit děti schopné standardního vzdělávání od dětí s postižením. K tomuto účelu vytvořil inteligenční testy, jejichž kritériem bylo srovnání s průměrem výkonu odpovídajícího danému věku (viz kapitola 2.3 Éra nových oborů – psychopatologie dětství a nápravné pedagogiky). Inteligenční testy tvořily podkladový materiál k podrobnějšímu odlišení dětí podle tehdejší terminologie debilních, imbecilních a idiotických. Binet navíc zpracoval roku 1905 stupnici pro měření inteligence, na jejímž základě zjišťoval rozdíl mezi věkem fyzickým a mentálním (Eisová 1983).

Výrazný posun v oblasti diagnostiky mentálního postižení je spojen se jménem Edgara Dolla, který v roce 1935 vytvořil „Vineland Social Maturity Scale“ k hodnocení sociálně adaptivního chování u jedinců s podezřením na mentální postižení (Biasini a kol. 2005).

Jiný pohled přináší Karel Slavoj Amerling (1807–1884), který se zabýval i etio­ logií mentálního postižení, diagnostikou somatických abnormit a vadami řeči.

Stejně jako například Séguin zdůrazňoval nutnost pozorování, které dokumentoval fotografiemi. Amerling patří také k prvním, kteří začali zdůrazňovat rodinnou anamnézu a motivační diagnostiku (podrobněji viz kapitola 2.2 Počátek pedagogiky slabomyslných). jasně určeno, kdo nese odpovědnost za výsledky diagnostického procesu a jaké mají rodiče či zákonní zástupci právo odvolat se proti stanovené diagnóze a právo požadovat přezkoumání diagnózy (OPEN SOCIETY INSTITUTE, EUMAP 2004).

100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209673