Zaškubalo to mnou... tohle není žádná tréma, opravdu tu mají do služebních sedaček zavedený elektrický proud? AAA... zas, doprdele. Vytápěná služební místa? Ale ne, to jde z jeviště, ne ze sedačky, to ošklivka na jevišti, nemůžu se na to tam koukat, protože to mnou hned začne škubat a stejně z jeviště vnímám jen bzukot. Co to je? Přinutím se koukat na jeviště... jako se to po sobě nutívám číst. Ale je to nesrozumitelné, poznávám to jakoby, ale nechápu. A hlavně... je to úplně nesnesitelné. Trošku se mi před začátkem svíral žaludek, je to nervák a trémista a blb, ale tohle není tréma! Něco, že mě bolí vnitřnosti, zamele to na jevišti. Tady se mi vnitřnosti svíjí v křečích. Fuj, chce se mi ze sedačky utéct. UTÉCT!... spíš mě to ze sedačky úplně rve, jako by mě chtěla vystřelit ze sálu, tak se mi chce utéct. Zmizet. Škube to mnou tak, že zatínám nehty do sedačky, do čalounění či do lakovaného dřeva, abych se v ní udržel... až zazávidím Béďovi jeho hřeby. Zdrhnout se mi chce... jak z existence... svojí, jak mě tu existují na jevišti, to přece znám, chuť zdrhnout z existence, ale... ne takovouhle chuť, takovou, jako by mne moje existence chtěla... vyplivnout. A... BZZ! octnu se naopak v tichu bzučivém jak zubní vrtačka... pak sedím a rozhlížím se tupě po divácích kolem, vidím jen hlavy, takové hlávky v řádcích, a jen vím, že jsem před chvílí naopak vůbec neexistoval. Jako by mě to v sedačce úplně vyrušilo, to nebylo ticho, byla to neexistence. Tupě civím na hlávky v šeru kolem... Divácké hlávky se koukají dopředu, teď se dokonce některé něčemu znovu zasmály. Je to jako bych seděl uprostřed nějakého podivného setmělého hlávkového pole, já sám uprostřed jako strašák, támhle snad dokonce přehopkává zajíc. Najednou některá hlávka z řádky zmizí, říkává se asi o ní, že jen usnula. Teď si sériově odkašlávají, je to tedy trochu strašidelné. V řádkách, oživlé, je to dost děsivé. Kývají se, i smrkají. Blýskají brýlemi. Neposlouchám děj na jevišti, slyším chroustání slimáků a housenek v hlávkách kolem, nebo snad červotočů ze sedaček v té zdřevnatělé hlávce přímo přede mnou. Dvě hlávky trochu stranou Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209595
se spolu najednou baví, dotýkají se, možná se páří, snad hluchoněmé něco brebentí posunkovou řečí a já sám v hlávkovém poli jak strašák kouknu na jeviště: nesrozumitelné... a zas dávka té elektřiny nebo čeho do mě STŘELI. Mozek v hlavě jak mučená laboratorní krysa. KRYSA! Mícha v páteři jak krysí ocas. Dívám se pod proudem násilím na jeviště: kristepane, to je divný. Rázem jako bych úplně vystřízlivěl. Z přítmí tu sleduju svůj osvícený svět, svůj kvartýr, který se tedy docela podařilo vytvořit. Pomocí bordelu. Osvícená noc, odvrzávají se pořád nějaké začátky. Strašidlo. L. Autor, R, Já, si snad na jevišti s R, sám se sebou, pilně telefonuje. ROZSVÍCENO. Najednou se kolem mě rozsvítí. Jako když odklopíš balvan. Zamžourám v tom světle... osvětlený sál... No jo, na jevišti je tma. Zhasnuto. Tady rozsvíceno. Zavanul trošku ten... Goldn fajr. R se tam potí. Asi se tam využívá toho, že R a L jsou skutečný pár a nemusí nic předstírat. Au, jako kdyby se sem všichni kolem v hledišti koukali, na mě, já jen civím na zhasnuté jeviště s tím obcováním, periferně vnímám všechny kolem, je tu tak 300 diváků, spíš víc, věkový průměr je 60 let, spíš o hodně víc, v každém případě na mě kouká nějakých 18 000 let, jsou tu celé lidské věky, a najednou, pohromadě, to množství prožitků a zkušeností, to je ale prachstaré hlávkové pole, asi pořádně zdřevnatělé, ZHASNOUT! Už je zase kolem bezpečnější tma a v bytě bílý jevištní den... Je ráno, a Strašidlo vyskočilo z postele. Je nahaté, líbí se vám: já se odvrátím pod surovou dávkou elektrického proudu. Kouknu vedle sebe ‒ i s přibitým Béďou škytavka hází jako s loutkou, které se zbláznily provázky, zbláznil se jí vodič, nebo jí ustřihli provázky od vodiče a přivázali jí na ně kočku s plechovkou na ocase... nebo mě. Neměl bych přes něj něco přehodit? Nějakou roušku, oponu? Ale nemůžu, mne na mých provázcích vodí ta samá kočka, ten samý já, JAAA. Dva loutkoví epileptici se tu zmítají, dvě pomatená pimprlata, Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209595
diváci po stranách se od nás odtahují. Ajaj, zaštkal jsem málem nahlas, nebo zaškytal. Rozkolísává mě to, myslel jsem, že to budu moci v klidu sedačky z odstupu sledovat a uvidím, zda mi něco neuteklo, smysl toho a 2. polovina a tak, ale je to tu naopak mnohem horší, než když to přímo existuji támhle na jevišti, než když to přímo existuji v realitě. Osciluji tu a komíhám se na nesnesitelné houpací elektrizované služební sedačce mezi nesnesitelným hlukem celosálového mne a naopak nesnesitelnou neexistencí ‒ nebo se tupě rozhlížím po hlávkovém poli. Sleduji to tedy odsud možná jako vědec svůj pokus, ale šílený ožralý literární vědec, a dráty jsou zavedeny do mne. Dvě bílé myši mi teď před očima bezcílně pobíhají v klícce jako byt. Jen pištění. Piští tam dvě myši. Jako blbý had na nás koukám, na ty dvě myši. Brejlovec, vlastně slepýš. Hučí mi v hlavě, bzučí v uších, bzučí mi v hlavě roj much, jako rušička, mžitky a stroboskopy, vše na elektřinu, nechápu to, nevnímám, nerozumím ani slovu. Nesmyslné poskakování a přemety a pištění dvou bílých myší. Mám chuť skočit na jeviště, pobít to tam... pak zas sklesnu na sedačce, hroutím se do sebe, jako by mi z obleku, z kostýmu, vytáhli ramínko, rozšpendlili mě, vypárali stehy, zarolovali zpátky do štůčku. Takže BZZ... Zas jsem nebyl, neexistoval, netuším jak dlouho, jen zpitoměle koukám po divácích. Hlávky ‒ srstnaté, kadeřavé, řapíkaté, brýlaté i hladké a bezlisté jako květák, některé evidentně trochu kysané. A, jak je horko, je i cítím. Hlávkové pole voní, jako by mezi hlávkami vyrašily i neviditelné květiny, exotické, z Vietnamu. Znalec by rozeznal vládnoucí Goldn fajr, asi. Jak je stále větší horko, za chvíli to tu voní jako rozkvetlá louka někde ve Vietnamu... nebo v Polsku. A postupně se v horku vůně trochu rozkládají a chemičtí, možná je to jen chemický postřik proti housenkám. Atmosféra je nepochybně zároveň plná i mne, jako postřiku, budou mne pak muset vyvětrat uvaděčky. Herci mne vysílají do diváků, do toho hlávkového pole, a jak říkají, diváci jim to prý vracejí, energii, mne, jde v tomto případě o elektrický proud? jsem palivo? poletuji tu tam a zase zpátky a nasycuji atmosféru ‒ mísím se s Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209595