čím víc otázek mi pokládali (Kde jsem byl, když jsem se praštil do hlavy? Viděl jsem někoho cestou dolů, mluvil jsem s někým?), tím jasněji vycházelo najevo, že o tom, co se mnou bylo, nevědí vůbec nic – netušili, v které místnosti jsem byl, když bomba vybuchla, dokonce ani kterým východem jsem opustil budovu. Přinesli s sebou plánek muzea; místnosti byly pouze očíslované: galerie 19A a galerie 19B, čísla s písmeny uspořádaná do bludiště od nuly do sedmadvacítky. „Kde jsi byl, když došlo k prvnímu výbuchu?“ zeptal se Ray a ukázal. „Tady? Nebo tady?“ „Já nevím.“ „Nikam nechvátáme.“ „Já nevím,“ zopakoval jsem trochu zoufale. Plánek galerií působil matoucně, trochu počítačově jako z nějaké videohry nebo jako ta rekonstrukce Hitlerova bunkru, kterou jsem viděl na History Channelu; vůbec mi nedával smysl a připadalo mi, že nemůže odpovídat prostoru, který si pamatuju. Ray ukázal na jiné místo. „Tenhle čtvereček, to je podstavec s pověšenými obrazy. Vím, že ty místnosti vypadají jedna jako druhá, ale třeba si vzpomeneš, kde jsi byl vzhledem k tomu podstavci.“ Beznadějně jsem zíral na plánek a neodpovídal. (Nic jsem na něm nepoznával částečně z toho důvodu, že mi ukazovali oblast, kde našli mámu – několik sálů od místa, kde došlo k výbuchu –, ale to jsem si uvědomil až později.) „Cestou ven jsi nikoho neviděl,“ zopakoval Morris povzbudivě, co už jsem jim řekl. Zavrtěl jsem hlavou. „Takže si nevzpomínáš vůbec na nic?“ „No, vzpomínám – na zasypané lidi. Na záchranářské vybavení všude kolem.“ „Ale neviděl jsi, že by se někdo pohyboval v oblasti výbuchu.“ „Neviděl jsem nikoho,“ zopakoval jsem zatvrzele. Tohle už jsme probírali. „Ani hasiče ani nikoho ze záchranářů.“ „Ne.“ „Takže nejspíš můžeme s jistotou říct, že jsi přišel k sobě až ve chvíli, kdy se všichni stáhli z budovy. To je prodleva nějakých čtyřicet minut až půldruhé hodiny po úvodním výbuchu. Souhlasíš?“ Ochable jsem pokrčil rameny. „Tak ano, nebo ne?“ Zíral jsem na podlahu. „Já nevím.“ „Co nevíš?“ 105
stehlik736.indd 105
10.9.2015 12:14:25
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209507
„Nevím,“ zopakoval jsem a ticho, které následovalo, bylo tak dlouhé a nepříjemné, že jsem se vážně chystal rozbrečet. „Vzpomínáš si, jestli jsi slyšel druhý výbuch?“ „Promiňte, že vyrušuji,“ ozval se pan Beeman, „ale je tohle opravdu nutné?“ Ray, můj vyslýchatel, se obrátil. „Prosím?“ „Není mi jasné, proč ten chlapec musí tohle absolvovat.“ Morris s opatrnou nezúčastněností odpověděl: „Vyšetřujeme tu zločin. Máme za úkol zjistit, co se tam přesně stalo.“ „Ano, ale jistě by se našly jiné prostředky, jak získat tak rutinní informace. Nepochybně tam mají spoustu bezpečnostních kamer.“ „To skutečně mají,“ pronesl poměrně ostře Ray. „Jenže kamery toho skrz prach a kouř moc nevidí. Nebo když je výbuch obrátí ke stropu. Takže…“ S povzdechem se usadil zpátky na židli. „Zmínil jsi kouř. Cítil jsi ho, nebo viděl?“ Přikývl jsem. „Co z toho? Viděl, nebo cítil?“ „Obojí.“ „Z kterého směru podle tebe přicházel?“ Chystal jsem se odpovědět, že nevím, ale pan Beeman se svými argumenty ještě neskončil. „Promiňte, ale poněkud mi uniká smysl bezpečnostních kamer, pokud v nouzové situaci nefungují,“ pronesl ke všem shromážděným. „S dnešními technologiemi, navíc v muzeu, kde je tolik uměleckých děl –“ Ray otočil hlavu, aby něco zlostně odsekl, ale Morris stojící v koutě ho zarazil zdviženou rukou a promluvil sám. „Ten kluk je důležitý svědek. Kamerový systém není navržený tak, aby přečkal podobné události. Jinak se omlouvám, ale pokud s těmi komentáři nepřestanete, budeme vás muset požádat, abyste odešel, pane.“ „Jsem tu jako jeho zákonný zástupce. Mám právo pokládat otázky.“ „Jen ohledně věcí, které se přímo týkají chlapcových zájmů.“ „Kupodivu mám pocit, že přesně toho se týkají.“ V té chvíli se Ray na židli přede mnou otočil. „Jestli nadále hodláte narušovat průběh tohoto řízení, pane,“ prohlásil, „skutečně budete muset opustit místnost.“ „Vůbec nehodlám nic narušovat,“ pronesl pan Beeman do napjatého ticha, které se rozhostilo. „Věřte mi, že to by mě ani nenapadlo. Prosím, jen pokračujte,“ mávl podrážděně rukou. „Nikdo vám nebrání.“ Výslech se vlekl dál. Z kterého směru přicházel kouř? Jakou barvu měl záblesk při výbuchu? Kdo se těsně před výbuchem v té oblasti pohyboval? 106
stehlik736.indd 106
10.9.2015 12:14:25
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209507
Všiml jsem si předtím nebo potom něčeho zvláštního, čehokoli? Prohlédl jsem si fotky, které mi ukázali – nevinné dovolenkové momentky; nikoho jsem nepoznával. Pasové fotky asijských turistů a důchodců, mámy a teenageři s beďary usmívající se na modrém pozadí fotoateliéru: obyčejné, ničím pozoruhodné obličeje, přesto s neurčitým nádechem tragédie. Pak jsme se vrátili k plánku. Nepokusil bych se, skutečně naposledy, ukázat, kde zhruba jsem se nacházel? Tady, nebo tady? Co tady? „Nevzpomínám si.“ Opakoval jsem to pořád dokola: zčásti proto, že jsem si doopravdy nebyl jistý, zčásti proto, že jsem měl strach a nemohl se dočkat, kdy ty otázky skončí, ale také proto, že v místnosti panovala zřetelná atmosféra nervozity a netrpělivosti; ostatní přítomní už společně mlčky dospěli k závěru, že nic nevím a měli by mě nechat na pokoji. A pak, znenadání, bylo po všem. „Theo,“ pronesl Ray, vstal a položil mi masitou ruku na rameno, „rád bych ti poděkoval, že jsi pro nás udělal, co bylo v tvých silách.“ „Není zač,“ odpověděl jsem, zaskočený tím, jak nečekaný to celé vzalo konec. „Moc dobře vím, jak těžké to pro tebe bylo. Nikdo, absolutně nikdo si takovéhle věci nepřeje prožívat znovu. Je to, jako bychom,“ naznačil rukama rám obrazu, „dávali dohromady skládačku, snažíme se zjistit, co přesně se tam dělo, a je možné, že ty máš z té skládačky dílky, které nikdo jiný nemá. Vážně nám moc pomohlo, že jsme si s tebou mohli promluvit.“ „Kdyby sis vzpomněl ještě na něco,“ dodal Morris a naklonil se ke mně s vizitkou (kterou hbitě čapla paní Barbourová a zastrčila si ji do kabelky), „dáš nám vědět, viď? Vy mu to určitě připomenete, viďte, mladá paní,“ zvedl oči k paní Barbourové, „aby nám zavolal, kdyby ho ještě něco napadlo? Na té vizitce je číslo do kanceláře, ale…“ vytáhl z kapsy propisku, „mohla byste mi ji ještě na vteřinku půjčit, prosím?“ Paní Barbourová beze slova otevřela kabelku a vizitku mu vrátila. „Výborně.“ Cvakl na propisku a na zadní stranu vizitky naškrábal číslo. „To je můj mobil. Samozřejmě mi kdykoli můžete nechat vzkaz v kanceláři, ale kdybyste mě tam nezastihli, cinkněte mi na mobil, ano?“ Zatímco se všichni tlačili u východu, připlula ke mně paní Swansonová a přívětivě jako vždy mi položila ruku kolem ramen. „Ahoj,“ pozdravila mě důvěrně, jako kdyby byla moje nejlepší kamarádka na světě. „Jak to jde?“ Odvrátil jsem pohled a zatvářil se, že jsem v pohodě. Pohladila mě po ruce, jako bych byl její oblíbená kočka. „To je dobře. Vím, že to nebylo jednoduché. Nechtěl bys na pár minut zajít ke mně do kanceláře?“ 107
stehlik736.indd 107
10.9.2015 12:14:25
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209507