jasný kam. Trochu divný břicho mě přinutilo k minilaparotomii, zatímco v něm zahučela druhá transfuze a čtyři litry roztoků. Našel jsem jen střepinu granátu a poraněný tenký střevo. Nic zásadního a nic, co by vysvětlilo tu krevní ztrátu. Hrudník je v pohodě a zbytek těla taky, tak se smiřuju s chybou laboratoře…? Už jsem venku ze sálu, když mě kolega Esmat volá zpátky. Čistil jednu ďurku od střepiny na vnitřní straně levýho stehna. A když tu střepinu vyndal, ohodil tmavou krví protější zeď… Zatímco to drží prstama, poněvadž jsem mu tam zakázal naslepo šermovat peánem, trvá mi skoro hodinu, než se do tý hloubky provrtám. To abych cévu včetně jejích odboček správně zajistil. Když je to hotový, céva má tři podélný díry, největší dva centimetry, a bohužel všechny v jednom místě po obvodu. Zašít to teda nepůjde… Afghánskej kolega radí podvázat. Jednoduchý. Ale je to hlavní céva pro odvod krve z nohy. Může bejt průser, když to neodteče okolním menším a povrchovým řečištěm. Příchozí Petr radí taky podvázat. Nakládám ligaturu i proto, že rekonstrukcí se zasekáme na další dvě hodiny, začíná služba a na celou nemocnici je tu jeden chirurg. A ten mi teď asistuje. Samir. Když už to skoro dotahuju, přichází profesor Lasse. A že jako proč to podvazuju, že bude mít chlap v budoucnu problémy, a kdesi cosi. A stejně jako rychle přišel, tak taky rychle odchází středem směr domov. Nasranej beru cévní transplantát ze safény – žíly povrchovýho řečiště – z druhý hnáty a snažím se nemyslet na to, jak strašně mě bolej záda. Průměr toho transplantátu je ukrutně malej v porovnání s původní cévou. Přesto to hrdinně šiju, nejdřív nahoře. Další hodina v prdeli. A když pak otevřu ten spodní konec, abych ho taky sešil, je už plnej sraženin. Doprdelééé. Hovnóóó. Než mít nejistou anastomózu a pacienta s infarktem anebo mozkovou příhodou, volím bezpečnej podvaz cévy a modlení, aby ten chlápek neměl otoky. Musej mě mít za kokota, když zahazuju tři hodiny práce…
1 00 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209484