kibucem po členitých betonových cestách. Juda vzpomíná na začátky, kdy si na zelené louce vybudovali první dřevěné domky. Vzpomíná na první chvíle s Nogou. Vzpomíná na to, jak měli společnou pokladnu pro celý kibuc a jak se časy začaly měnit. Ideální „stát“, ideální kibuc podle něj neexistuje. Pokaždé se něco pokazí, někdo chce větší domek, lepší oblečení, víc peněz. Každý si představuje domov jinak. Pro někoho je to dokonalá zahrádka a bělostná fasáda domku, pro někoho místo, kde má své blízké. „Moje sestra byla po válce v Čechách, ale nemohla tam vydržet. Vrátila se do Izraele. Já do Prahy nechtěl. Na výlet jsme tam jeli, ale vrátit se nastálo? Proč? Tady je přece náš domov. Pro Židy je jedno místo, a to je tady, ne v Čechách. To je stejné jako pro Čechy, Češi mají být v Čechách. To víš, že jsem vzal svoje děti do Prahy. Do naší ulice, k naší škole, ale to je spíš takový sentiment, nic víc. Vzpomínám na dětství, bylo krásný, ale je to jen vzpomínka. Doma je prostě tady, u nás v kibucu.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209432