učili v bojových uměních. „Tady mám to svý radostný ráno. Tady mám ten svůj pěknej čistej oblek.“ Potom jediným plynulým pohybem vyskočil na nohy, otočil se, chvatem pak sao se zbavil Fer-de-lanceho stisku a vyrazil do útoku. Úder nebyl tak rychlý, jak by měl být (poslední trénink byl asi tak daleko jako jeho forma), a než stačil dorazit k cíli, nečekaně hbitý Inti se mu postavil do cesty. Inti se nato zmocnil Swittersovy pravé paže a Fer-de-lance znovu obnovil svůj ocelový stisk na levé. Opatrně ho potom otočili čelem vzad. Koš ležel následkem akce převrácený na bok – a z něj pomalu vyklouzával vlnivým pohybem had s hlavou ve tvaru kovadliny, černý a lesklý jako zlo samo, metající svýma přivřenýma zelenožlutýma zúženýma očima paprsky smrti na všechny strany. Dav zmizel. Inti táhl Switterse pryč. Ukázal směrem k jinému koši, položenému pár metrů stranou ve stínu markýzy z palmových listů. Začal prskat, syčet a podupávat nohama, velmi podobně, jako když Switterse vylekal pavouk. „Jo, jsem v obraze,“ zavrčel Switters. „A připouštím, že špatný smysl pro humor je lepší než žádný.“ Než se znova ohlédl, podařilo se Fer-de-lancemu jakýmsi způsobem nasměrovat zmiji zpět do koše. „Fajn, kámo, tvejma špinavejma obchodama jsme promarnili dobrou půlhodinu a ještě mě málem uštknul had. Dejme ten blázinec do pohybu. Kde sakra vězí průvodce, co nám má ukázat cestu k papouščím lázním?“ Přirozeně, že otázku musel přeformulovat. Když ji učinil Intimu srozumitelnou, kapitán – v rukách koš s ocelotem (ten správný), za pasem zastrčenou láhev pisca jako bambitku – ho ujistil, že jeho mladiství kamarádi vyrazili hledat toho nejkvalitnějšího dostupného průvodce a s váženým znalcem colpy by se měli objevit každou chvíli. „Dobrá. Je už docela pozdě. A dělá se horko.“ Skutečně, přestože se den nepřiblížil ani dopoledni, shlíželo na ně slunce jako kozlovo nepříjemné oko, nenávistné a zalité krví, až to vypadalo, že se pod jeho zlověstným pohledem všechny živé buňky v každé živé věci roztečou jako Dalího hodinky. Switters cítil, jak se jeho protoplazma mění v tekuté chemické čistidlo a jak se mu oblek, který bude brzy potřebovat dobrou čis/100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209407
tírnu, přilepil na tělo jako plakát na zeď. Množství potu jeho váhu snad zdvojnásobilo. Když procházeli napříč tržištěm, vlekl se několik stop za Intim a dýchal pomalu a povrchně, jako kdyby se mohl žhavým vzduchem udusit. Nedostali se daleko, když zaregistroval další rozruch. Tenhle se odehrával kolem Námořníkovy klece. Klec ve tvaru pyramidy obklopovala skupina Indiánů v počtu pěti nebo šesti mužů. Switters poznal, že jde o Indiány ani ne tak podle pomalovaných tváří (geometricky uspořádané kapky z dužin bobulovitých plodů), obličejových rysů (dlouhé, rozšiřující se nosy, ostře řezané lícní kosti, melancholické tmavé oči) nebo oblečení (trny rozedrané bavlněné kraťasy a nic moc jiného) jako spíš podle účesů. Kmeny žijící v lesích Jižní Ameriky mluví nesčetnými jazyky a praktikují nesčetné množství rozdílných zvyků. Jediná věc, kterou mají prakticky všechny společnou, je pohlavně nerozlišitelný pážecí sestřih. Jako kdyby v temném dávnověku, dlouho předtím než se čas vůbec pohnul kupředu, profrčelo nezměrnými amazonskými pralesy s miskou jílu a tupým nožem nějaké prapůvodní božstvo – třeba Velký Bůh kápo Zelená guma – a všem prvním smrtelníkům na hlavě vytvořilo stejně špatnou frizúru. Stěží šlo o jednotící prvek – kmeny, jež se tradičně na potkání přepadaly, nosily totožné ofiny –, ten nicméně přetrval a stal se zcela běžným. Co kadeřnice Gaja vykouzlila, nechť člověk neušmikne. Jihoameričtí míšenci měli tendenci upravovat své lokny dle evropské módy, v kterémžto způsobu se připojili ke svým krajanům čistě španělského nebo portugalského původu. Switters však v Limě zaregistroval, že někteří z poměrně mladých blancos – například Hektor Sumac a ona dívka v klubu, Gloria – začali na hlavách nosit rafinovanou, luxusnější verzi indiánského sestřihu. Swittersovi vrtalo hlavou, jestli pro účes existuje standardizované amazonské pojmenování, zda má v každém kmenovém nářečí jiný název, nebo se bere za takovou samozřejmost, že se mu kromě slova, jež každý kmen používá pro vlasy, neříká vůbec nijak. Na okamžik pocítil pokušení zeptat se Intiho, jak svému sestřihu říká on. Raději ale držel jazyk za zuby, protože mu převozník mohl /101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209407
náhodou odpovědět: „Artur,“ stejně jako to udělal Ringo Star na otázku stejného znění ve filmu Perný den. Existovaly problémy, které nevyhledávali ani urovnávači sporů. Ukázalo se, že u stánku s pivem kvasil drobný, možná nicotný problém. Skupinka Indiánů se nechovala ani naštvaně, ani neurvale. Jednoduše ji z nějakého důvodu zaujal Námořník. Byli tak vzrušení, že dokonce odhodili svoji obvyklou zdrženlivost, chaoticky pobíhali kolem klece, ukazovali zjizvenými hnědými prsty a zastavovali kolemjdoucí, aby se jich zeptali, nebo to tak aspoň vypadalo, na papouška uvnitř. To bylo trochu matoucí, protože ačkoliv Námořník vypadal dokonce i v pokročilém věku dobře, rozhodně to nebyl žádný vzácný či výjimečný exemplář. A když se v těchto končinách světa objeví někdo s papouškem chovaným v zajetí, dá se to patrně přirovnat k tomu, když si s sebou někdo do Bavorska přiveze nízkokalorického millera. „Shánějí starožitnosti nebo co? U tohohle topinkovače vypršela záruka před spoustou let.“ Switters se otázal Intiho, jak nejlíp dovedl, co je tak zaujalo. Ale Inti, přestože on i skupinka z Boquichicos používali podobné nářečí Campy, nevěděl, ani nebyl schopen zjistit jakýkoliv detail stojící za zmínku. Dialekty postrádaly dostatečně velkou společnou slovní zásobu na to, aby bylo možné vyměnit si víc než jen pár nejzákladnějších slov. A protože Inti a Switters mnoho společných slov také nenacházeli, mohl Switters nanejvýš zjistit, že Indiány ve skutečnosti nezajímá Námořník, ale jeho klec. „Výtečně,“ řekl Switters. „Můžeš svý bratránky informovat, že tahle jedinečná, na zakázku stavěná voliéra by měla být v několika příštích hodinách uvolněna, a že jsem připraven učinit jim opravdu lákavou nabídku. Co mi za ní nabídnou? Že by diamantový náramek?“ S vědomím toho, že se někomu čas od času podaří v tamních štěrkopískových korytech řek najít diamanty v surovém stavu, si vzpomněl na Maestru. Nicméně se ukázalo, že třísměrná jazyková bariéra je nepřekonatelná, a třebaže zájem Indiánů o Námořníkovo přenosné vězení nejen přetrvával, ale s příchodem majitele ještě zesílil, Swittersův zájem ochabl a začal se rozhlížet kolem, jestli neuvidí stopy po chlapcích z Pucallpy a průvodci ke colpě. „Oni toho průvodce objednali snad z katalogu,“ postěžoval si, ovívaje se kloboukem. /102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209407