Nehledě na naše malé auto, které nebylo určené pro takový terén, jsem zařadil nejvyšší rychlost a plyn přišlápl k zemi, abychom byli co nejdříve pryč od té hrůzy, jež se na nás valila z každé strany, zezdola i ze shora. Rozpadající se krajina nás hodlala pozřít a už nikdy nepustit do našeho světa, jehož součástí jsme byli kdysi dříve. Zůstali jsme od něj odtrženi, vtahováni dílem rozhněvaných Spáčů, kteří propojení realit nacházející se v podzemí pevnosti Hernsberg využili pro konečnou odpověď na Strechenovu žádost o stvoření ideálního světa. Ale co když se tím ideálním světem myslelo svět bez lidí? Tedy kromě několika jedinců, jak mimo jiné popisoval Strechen ve svém deníku Hypocrisis. Zemina zavalovala silnici i rozpohybované, a vichřice roznášela stejný zápach, jaký se držel v komnatách podzemní pevnosti. Zdálo se, že je všemu konec a já s Thomasem Sobieskim skončíme uvězněni v nasávající katastrofě, jejíž smysl nám v ten okamžik unikal. V nastávajících sekundách nás přestalo zajímat proč a co se kolem nás děje, jak nebo čím se spustil ten groteskní systematický rozklad, jak dalekosáhlé účinky bude mít ve svém rozpuku, ani jak bychom jej případně mohli zastavit. Šlo nám o holé přežití. Vše se točilo kolem 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208785
času, krátkého v rozsahu minut a přitom dlouhého jako celá lidská pokolení. Buď tomu ujedeme, nebo nás to pohltí a zdeformuje na nicotnou hmotu, po níž zůstanou jen našeptávající vzpomínky pro další zájemce, vyzkoušet si cestu do Hernsbergu… Když jsem ale hnal malý Chevrolet s pocitem, že ještě máme nějakou naději na záchranu, štěstí nám nakonec přálo a tryskem jsme projeli poslední metry rozpadající se asfaltky, odkud jsem odbočil na udržovanou silnici vedoucí až do Schwändi. Tady hrůzy pominuly. Vichřice ztrácela na síle a rychlosti a obloha se rozjasňovala. Okolí dostávalo zpět svou přirozenou barvu. Zachránili jsme se. Příštích několik minut jsem nehodlal zpomalit, ačkoli, abych se utvrdil v pocitu bezpečí, jsem se letmo podíval do zpětného zrcátka. Byl to neuvěřitelný, pro mě samotného dojemný pohled. Stará asfaltová cesta vedoucí do Hernsbergu zmizela a spolu s ní i divoce kmitající břízy. Údolí mi již nepřipadalo tak hluboké jako předešlého dne, kdy jsem do Hernsbergu teprve mířil. Nic nenapovídalo tomu, že jsme se právě prohnali 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208785