97 „Mě neučí jeptišky,“ opravila mě. „Jenom hudbu a náboženství.“ „No tak napíšu omluvenku pro ty nekřesťanské civilisty, co tě učí jiné předměty.“ Meadow se na mě trpce usmála. Miloval jsem její trpké úsměvy, které naznačovaly frustrovanou inteligenci. Nechtěl jsem, aby byla frustrovaná, ale protože byla inteligentní, nedalo se tomu vyhnout. Dokonce mě napadlo, že mě odmítne. Nejspíš jsem svým způsobem věřil, že nás zachrání. „Tak jo,“ řekla a pokrčila rameny. „Vážně? Jseš si jistá? Zameškáme pár dnů školy.“ „To nevadí.“ „Vážně? Skvěle. Skvěle.“ „Ale budu se muset zeptat mámy,“ dodala. Měl jsem po náladě. Povedlo se jí najít přesně ten jediný kompromis, který nám všem zabrání dostat to, co chceme. Už jsme zase byli ve vězení, které jsme si vystavěli sami. „Rozhodně,“ polkl jsem trpkost. „Najdeme telefonní budku a hned ráno zavoláme mamince. Uvidíme, co na to řekne.“ „No, možná ne hned ráno?“ navrhla. „Prostě někdy cestou.“ „Dobře, miláčku. Je od tebe hezké, že myslíš na maminku.“ „Kolik dní to potrvá?“ „Kolik dní máš chuť tomu věnovat?“ Přimhouřila oči. „Šest?“ „Celých šest dní? To je skvělé. To je skoro týden.“ „Tolik mi je.“ „Tvoje šťastné číslo. Šest dní jsme spolu nebyli už… celou věčnost.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208760