„Nemůžeš slibovat to, co nemůžeš splnit.“ Gabčík ji objal a políbil. „Teď jsem si vzpomněl,“ řekl, „něco pro tebe mám.“ Začal lovit v kapse a vytáhl fotografii. Byla to ta, kterou našel před časem Kubiš mezi informativními fotkami zatáčky. „Ty mi ji opravdu chceš dát?“ „Nechal jsem ji vyvolat dvakrát. Každý máme svoji.“ „Jožko, a je to bezpečné, chodit s něčím takovým v kapse?“ „Jistě, proč by nebylo?“ Katka se zachvěla. „Je ti zima?“ ptal se Gabčík starostlivě. „Ne, není,“ přitiskla se k němu. „Jen jsem myslela na zítřek.“ „Neboj. Všechno vyjde podle plánu. Jen mi něco slib.“ „Že budu tvoje hodná holčička a nebudu se vám do toho plést?“ zeptala se Katka rozmrzele. Gabčík přikývl. „Slib mi to.“ „Jen pokud ty mi slíbíš, že mou pomoc nebudeš potřebovat,“ usmála se Katka. Políbili se. Z bran Hradu začali odcházet první lidé. Oba přátelé se stáhli dál do stínu. Nestáli o to, aby je tady někdo zahlédl. Branou vyšel rovněž po nějaké době i říšský protektor s manželkou. Spiklenci je pronásledovali pohledem. „Jeho poslední soud nastane. Už brzy,“ zašeptala Katka. Od řeky začalo studeně foukat. „Pojď domů,“ vybídl ji Gabčík. „Už jsme tu dost dlouho.“ Zamířili z kopce dolů, ztemnělou Prahou, domů.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208751
27. kv ětna 1942 Bylo nádherné jarní ráno. Dva mladíci na kolech vytrvale šlapali do kopce, směrem Praha – Kobylisy. Oba měli na řidítkách zavěšené brašny. Všechno to vypadalo docela nevinně, ale obsah brašen rozhodně nevinný nebyl. Jedna obsahovala lehký samopal a druhá dvě bomby vyrobené z ručních granátů. Oba dva přistavili kola u nebezpečně zahnuté zatáčky. Gabčík se nervózně rozhlédl. „Kde jsou?“ „Bez obav,“ ujišťoval ho Kubiš „Byli jsme prostě rychlejší.“ Za chvíli opravdu uviděli dvojici mladých lidí, jak se pomalu blíží. Valčík a Katka. Gabčík se zatvářil nepřístupně, jako vždy, když viděl Katku, jak se vede s někým jiným. Dvojice k nim okamžitě zamířila. „Všechno v pořádku?“ zeptala se Katka ustaraně. „Samozřejmě,“ odpověděl Kubiš.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208751
Gabčík ji přejel oceňujícím pohledem: „Dneska ti to sluší.“ Katka se zachichotala. „Děkuji, ale byla bych radši, kdybys měl dnes oči i pro něco jiného než pro mě.“ Všichni si povzdechli. „Měli bychom se připravit. Za deset minut by tu měl být.“ poznamenal Valčík, když pohlédl na své hodinky. Gabčík se nervózně rozhlédl: „Dobře, zkuste mě trochu zakrýt, abych mohl seskládat..,“ významně se podíval na svou brašnu. Stoupl si těsně k betonovému plotu a ostatní se natlačili do hloučku zády k němu. Gabčík bleskurychle Sten sestavil a přehodil přes něj balonový plášť. Katka jeho dílo sjela kritickým pohledem. „Je to dobré. Nikde není vidět.“ Pak se usmála, byl to mateřský úsměv. A všechny je letmo políbila. „Hodně štěstí, hoši. Vím, že to zvládnete.“ Poté se atentátníci rozešli na své pozice. Kubiš s Gabčíkem na druhou stranu silnice a Valčík do kopce vzhůru. Katka sešla o kousek níž, posadila se na lavičku u tramvajové zastávky a nonšalantně si otevřela jakýsi román. Teď už chyběl jen Heydrich. Gabčík s Kubišem se co chvíli dívali Valčíkovým směrem. Znamení nepřicházelo. Pomalu, ale jistě, utíkala minuta za minutou. Už tam stáli půl hodiny. Kde ten chlap proboha vězí? Gabčík, který pod kabátem křečovitě svíral svou zbraň přišel blíže ke Kubišovi. „Co myslíš, že se stalo?“ zeptal se. Všiml si, že jeho kamarád má ruku v brašně. Věděl, že svírá svou bombu. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208751