„Nemůžeš slibovat to, co nemůžeš splnit.“ Gabčík ji objal a políbil. „Teď jsem si vzpomněl,“ řekl, „něco pro tebe mám.“ Začal lovit v kapse a vytáhl fotografii. Byla to ta, kterou našel před časem Kubiš mezi informativními fotkami zatáčky. „Ty mi ji opravdu chceš dát?“ „Nechal jsem ji vyvolat dvakrát. Každý máme svoji.“ „Jožko, a je to bezpečné, chodit s něčím takovým v kapse?“ „Jistě, proč by nebylo?“ Katka se zachvěla. „Je ti zima?“ ptal se Gabčík starostlivě. „Ne, není,“ přitiskla se k němu. „Jen jsem myslela na zítřek.“ „Neboj. Všechno vyjde podle plánu. Jen mi něco slib.“ „Že budu tvoje hodná holčička a nebudu se vám do toho plést?“ zeptala se Katka rozmrzele. Gabčík přikývl. „Slib mi to.“ „Jen pokud ty mi slíbíš, že mou pomoc nebudeš potřebovat,“ usmála se Katka. Políbili se. Z bran Hradu začali odcházet první lidé. Oba přátelé se stáhli dál do stínu. Nestáli o to, aby je tady někdo zahlédl. Branou vyšel rovněž po nějaké době i říšský protektor s manželkou. Spiklenci je pronásledovali pohledem. „Jeho poslední soud nastane. Už brzy,“ zašeptala Katka. Od řeky začalo studeně foukat. „Pojď domů,“ vybídl ji Gabčík. „Už jsme tu dost dlouho.“ Zamířili z kopce dolů, ztemnělou Prahou, domů.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208751