Příběh spisovatele (Ukázka, strana 99)

„Omlouvám se, matko,“ špitl jsem pro sebe do zrcadla a se skloněnou hlavou jsem se vydal do pokoje.

Str. 98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208697

Kapitola 10 Vešel jsem do pokoje, na Sebastiana jsem se ani nepodíval, hlavu jsem měl stále skloněnou, ale ne, že bych se cítil provinile, nebo tak něco, jen jsem byl prostě zamyšlen. Jen s ručníkem kolem pasu jsem přešel ke dveřím na balkón, ale ven jsem nevyšel.

Rozhlédl jsem se po pokoji, všiml si Sebastiana, jak má v rukou mé věci, které jsem před chvilkou ze sebe svlékl, a pozoruje mne. Nic jsem mu na to neřekl. Otočil jsem se zase ke dveřím a koukal ven.

Rukou jsem si prohrábl své mokré vlasy a vydal se ke své tašce, kterou jsem měl danou u postele. Chvilku jsem se v ní prohraboval, až nakonec jsem vytáhl kalhoty, takové ty lepší, ne rifle, ale taky ne elegantní. Ani jsem nevěděl, že jsem si je sem dával. Hned na to jsem vytáhl rudkou košili s krátkým rukávem a trenky. Rozhlédl jsem se po pokoji. Sebastian tam nebyl, tak jsem se rychle ustrojil a mokré vlasy prostě hodil na košili, bylo mi jedno, že tam budu mít mokré skvrny, však ono to uschne, tím jsem si byl jist. Vzal jsem si od televize cigarety, musel mi je tam dát Sebastian, když sbíral mé věci. Tak jako tak, zajímalo by mne, kam s nimi zmizel.

Znovu jsem se rozhlédl po pokoji a všiml si pootevřených dveří do koupelny.

Asi se snaží z těch kalhot dostat to kafe. Že se vůbec snaží, beztak to byly jen tepláky, které jsem si vzal na spaní. Neřešil jsem Sebastiana, i když jsem měl podezření, že to on mi tak hodil tyhle kalhoty, já si

Str. 99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208697

opravdu nemůžu vzpomenout, že bych si je balil taky, i tu košili. Ale tohle teď řešit nebudu, to počká.

Vzal jsem si kartáč, shrnul vlasy k jedné straně a začal jsem si je pomalu česat. Měl jsem při tom i krapet přivřené oči, ne nebojte, nic jsem si nepředstavoval, jen mi stále vrtal hlavou duch mé matky, stále jsem se snažil najít nějaké logické vysvětlení. „Odkud máš tu jizvu?“ ozvalo se náhle za mnou.

Trhl jsem sebou, trochu se i za vlasy zatahal, takže jsem sykl bolestí. „Jakou jizvu?“ zeptal jsem se nechápavě a podíval na Sebastiana. Pokračoval jsem v česání. „Tu na zádech,“ měl v rukou mokré kalhoty a mířil si to na balkón.

Na chvilku jsem měl pocit, že se chová jako moje manželka, nebo sluha. Nad tou myšlenkou se mi udělalo poměrně nevolno, ale snažil jsem se to na sobě nedat znát. „Jizva na zádech,“ zamumlal jsem si pro sebe a pomalu se posadil na postel.

Běžel jsem městem, smál jsem se, byla totiž ona sobota, kterou jsem trávil se svým otcem bez jeho milenek. Jen já a on. Byli jsme se projít po nábřeží, otec mi udělal několik mých fotek, teď jsme se vraceli a chtěli jen na nejbližší hrad. Bylo léto, já nemusel do školy. Navíc svítilo sluníčko. Prostě povedená letní sobota, co víc dodat. Stále jsem se ohlížel, jestli jsem taťkovi neutekl, on totiž neběl, šel v klidu po nábřeží a jen se na mě usmíval, sem tam na mě namířil i fotoaparát. Připadal jsem si tehdy šťasten. Opravdu šťasten.

Str. 100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208697