všechny hvězdy nebe. Propadal se do jejich bezedné hlubiny a ponenáhlu pozbýval poslední zbytky rozvahy. Jiskra přeskočila z těch temných očí a rozdmýchala v něm požár, který se tak dlouho a marně pokoušel uhasit. Bylo to přesně to, čemu se tak úzkostlivě vyhýbal. Věděl, že ho Marika dostala tam, kde ho chtěla mít, a přesto už tomu nedokázal a vlastně ani nechtěl vzdorovat. Podvolil se své vášnivé žádosti, přece nebude čekat, než dojdou do domu. Teď do zahrady nikdo nepřijde, Oxana se o to postará.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208640
10. kapitola Vraceli se z projížďky po okolí města, když se před nimi objevila skupinka jezdců. Filip mezi nimi okamžitě rozpoznal Gabriela ze Strakonína. Vlastně ani nešlo si ho nevšimnout, neboť jedině on nenosil klobouk, aby se mohl chlubit svými jako liščí kožich zrzavými vlasy, na něž byl velice pyšný. Nikdo jiný široko daleko neměl takové vlasy. Filip rozhodně nebyl nadšený, že ho vidí, ale na to, aby se mu vyhnul, bylo pozdě. Zeman ho zahlédl a opustě společnost, v níž se nacházel, zamířil k němu. „Dobrý den,“ zazubil se, když dojel. „Nápodobně,“ odpověděl Filip, přemáhaje svou nechuť a zastavil. „Vy jste sám, pane hrabě? Slyšel jsem, že jste se oženil.“ „Zbytek mého doprovodu tu bude hned… Tam přijíždí.“ Gabriel se podíval naznačeným směrem. „Nevěděl jsem, že máte již tak velkého syna.“ „To není můj syn, ale manželka.“ „Děláte si ze mne blázny? Ženu od chlapce snad ještě rozeznám.“ „Ano? Tady vidíte, že zřejmě ne,“ pokrčil Filip rameny. V tu chvíli jezdec dorazil. „Hovoříte o mně, panové?“ ptala se Marika. „Ovšem, má nejdražší. Pan zeman mi nechce věřit, že jste žena a považuje vás za mého syna.“ „Ale pane, jak můžete pochybovat o slovech mého manžela?“ pokárala Marika Gabriela. „Měl byste se stydět.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208640
Zeman na ni uhranutě civěl a chvíli trvalo, než se vzpamatoval. „Omlouvám se vám, paní, ale zdálky jste skutečně vypadala jako chlapec. Zajisté se také zúčastníte lovu pořádaného rytířem Vodickým?“ řekl, když zase nabyl řeči. Marika se otočila na Filipa: „My pojedeme na lov? A vy jste mi nic neřekl.“ „Zapomněl jsem, omlouvám se. Ale říkám vám na rovinu, chcete-li se ho účastnit, pojedete jako každá jiná žena.“ „Já nechci jet v dámském sedle. Víte dobře, že se v něm necítím jistá.“ „Raději přiznejte, že v něm neumíte jezdit. Ještě jsem vás neviděl v něm sedět.“ „A taky neuvidíte. Že nemusím,“ otočila se zpět ke Gabrielovi. „Jistěže ne. Jak můžete, pane hrabě, tak krásné ženě odporovat? Já, být na vašem místě, udělal bych, co bych jí na očích viděl.“ „Milý zemane, do našich sporných záležitostí vám nic není. Řekl jsem, že moje drahá choť pojede jako každá jiná, má několik dní na to, aby se to naučila, a za tím si stojím. A ani její krásné oči na mém rozhodnutí nic nezmění.“ „Nemám koně,“ připomněla Marika s nadějí, že se jízdě v dámském sedle přece jen vyhne. „Děláte si zbytečné obavy, má jediná. Dnes by měli koně pro vás přivést. Ale pokud nechcete, nemusíte sedět na koni, můžete jet kočárem.“ „To nemyslíte vážně, že ne? Přece nepojedu na lov kočárem.“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208640