Zatímco Lexa sledovala tu hrůzu ze svého úkrytu v jámě, sílil rachot buldozeru v řev, jak jeho pásy drtily sklolaminát buňky s latrínami. Viděla nezřetelný obrys muže v zateplené kabině nad ocelovou radlicí, která se opřela o přední zeQ a lámala sklolaminátovou stavbu, jako by byla z tvrdého papíru. Pak už se buldozer tyčil nad ní jako obří monstrum a jeho pásy se bořily půl metru do zmrzlé hlíny. S ohlušujícím řevem projel kolem jejího úkrytu a pravý pás ji minul asi o dvacet centimetrů. Byla tak vyděšená, že chvilku přemýšlela, jestli nemá vylézt z díry a rozběhnout se do tmy, ale tábor se koupal v záři reflektorů, takže by byla okamžitě dopadena. Poté, co odhrnul trosky zbourané latríny do ústí šachty, řidič rychle otočil stroj na místě a začal před sebou tlačit hromadu sněhu a ledu, aby zasypal jámu latríny a zahladil tam všechny stopy lidské aktivity. Lexa ležící na břiše se mohla jen přitisknout k zemi a přehrnout si přes trup okraj černé plachty, aby ji nebylo vidět. Pár vteřin nato buldozer shrnul do díry malou lavinu ledu a pohřbil ji pod ní. Pak zamířil za dalším cílem. Hjalmar Jensen netečně sledoval likvidaci Hancockova tábora. Zabíjení mu nepřinášelo žádné potěšení, ale v tomhle případě šlo o nejdůležitější poslání jeho života. Za pár dní na místo dorazí pátrací výprava a najde ostatky Hancocka a jeho lidí čtyřicet metrů pod povrchem. Položí sice množství otázek, ale nebude tam nikdo živý, kdo by věděl o hlouběji položené jeskyni a jejím významu. Rys k němu přistoupil ve chvíli, kdy byla zbořena poslední zbývající stavba v táboře. Všiml si, že se ten bílý pes přidal z nějakého důvodu k Jensenovi a všude za ním chodí. Ve psech se nevyznal a neměl je rád, ale zaujalo ho, že to zvíře něco přitahuje k muži, jenž nechal zabít jeho pána. „Tu ženu pořád pohřešujeme,“ ohlásil Rys. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208548