ukončená hádka a rozzuřená dračice by mohla zničit nábřeží i půlku města za ním. A to vše jen pro nedorozumění kvůli kotvicím poplatkům. Tolik k našemu klidnému příjezdu. Scillara se rozběhla a cestou odkopávala bhok’arala a vytahovala měšec s penězi. Rána z boku do hlavy. Překulil se, náhle docela probraný, v obou rukou nože škrábající o špinavou dlažbu pod ním. Ramenem narazil do zdi a jen mrkal do šera kolem sebe. Stál nad ním vysoký muž v rozedraném oděvu z černé kůže. V cárech zelené kůže se matně leskla zlomená žebra. Tvář ve stínu, prázdné oční důlky a široká ústa s nahoru otočenými kly. Rallik Nom si to zjevení prohlížel a nože v rukou mu připadaly zbytečné. V hlavě mu pořád ještě zvonilo. Zrak mu sklouzl k zesíleným špičkám démonových rozpadajících se mokasínů. „Tys mě nakopl.“ „Ano,“ zazněla chraplavá odpověU. „Proč?“ Démon zaváhal. „Připadalo mi to správné.“ Byli v úzké chodbě. Nalevo měl Rallik pevné dveře z černého dřeva s bronzovým kováním, napravo, těsně za démonem, křižovatku ve tvaru T a dvojité dveře naproti. Světlo z lucerny, kterou tvor držel ve svraštělé ruce s dlouhými prsty, bylo slabé a studené a na kamenné stěny vrhalo nejasné a netečné stíny. Strop byl klenutý a kameny se směrem k vrcholu oblouku zmenšovaly. Zdálo se, že jsou sesazené bez použití malty. Vzduch byl suchý, plný prachu a rozkladu a zcela bez života. „Zdá se, že si… nic nepamatuju,“ podotkl Rallik. „Časem si vzpomeneš.“ Klouby měl ztuhlé, a i když seděl a zády se opíral o stěnu, svaly se mu třásly. Hlava ho bolela, a nebyla to jenom ozvěna toho zatraceného kopance. „Mám žízeň – jestli mě nehodláš umlátit, démone, tak mi najdi něco k pití.“ „Nejsem démon.“ „Tyhle věci se těžko poznávají,“ opáčil Rallik. „Jsem Jaghut. Raest, kdysi tyran, nyní vězeň. ‚Ten, kdo se pozvedne, padne. Ten, kdo padne, bude zapomenut.‘ To řekl Gothos, i když se zdá, že musíme všichni čekat celou věčnost, než jeho jméno upadne v zapomnění.“ Rallikovi se přece jen vrátila nějaká síla. „Vzpomínám si na… noc krve, svátek Gedderone. Malažané ve městě…“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208519
„Zlověstné události, bezvýznamné nyní stejně jako tehdy. Nějakou dobu jsi spal, asasíne. Dokonce i jed na tvých zbraních ztratil veškerou sílu. Nicméně otataral v tvých žilách koluje neustále – jen málokdo by si vedl tak jako ty, což je asi dobře.“ Rallik vrátil nože do pochev a pomalu vstal. Chodba se mu zatočila před očima, a tak je zavřel, dokud závraJ nepomine. „Tímto domem procházím… zřídkakdy,“ pokračoval Raest. „Možná uplynula nějaká doba, než jsem si všiml, že tu není.“ Rallik zašilhal na vysokého, nahrbeného Jaghuta. „Kdo?“ „Skutečný démon. Vorcan je, myslím, teU její jméno. Ležel jsi vedle ní, neovlivněný během času. Ale ona se probudila. Prostě unikla. To lze považovat za… rušivé. Pokud na tom tedy někomu záleží.“ Vorcan, mistra cechu asasínů, ano, už si vzpomínal. Byla zraněná, umírala, a on se ji snažil nést, nevěda, co vlastně hledá. Do domu, do domu, který vyrůstal ze samotné země. Do domu, kterému Malažané říkali azath. Zrozený z tyranova finistu… Rallik se na Raesta zamračil. „Tenhle dům je i tvým vězením,“ uhádl. Jaghut pokrčil rameny, až mu kosti zavrzaly. „Stres z vlastnictví nemovitosti.“ „Takže tu jsi od tý doby. Sám, ani se tu neprocházíš. A na chodbě ti leží dvě skoro mrtvoly. Jak dlouho, Raeste?“ „Mě se neptej. Vystupuje dosud venku slunce na oblohu a zase se hroutí? Ohlašují zvony vládu tam, kde žádná doopravdy není? Měří smrtelníci dosud přírůstky vedoucí k jejich smrti, sázejí rozkoše proti ceně a trvají na klamu, že skutky mají význam, že svět a všichni bohové posuzují každé rozhodnutí, které učinili, či neučinili? Mají –“ „Dost,“ štěkl Rallik a narovnal se. O zeU se opíral už jen jednou rukou. „Ptal jsem se ‚jak dlouho‘, ne ‚proč‘ nebo ‚z jakýho důvodu‘. Jestli mi nechceš odpovědět, tak to řekni rovnou.“ „Já odpověU neznám. Ale měl bych opravit jeden z tvých předpokladů. Nepřebývám zde sám, i když nyní tomu tak je, s výjimkou tebe, pochopitelně, avšak nečekám, že ve tvé společnosti setrvám dlouho. Ta legie ukvapených hlupáků, kterým říkáš tví lidé, nepochybně prahne po tvém návratu. Na tvé dýky čeká krev, tvůj měšec žízní po penězích, které ho naplní s každým životem, jejž ukradneš. A tak dále.“ „Jestli jsi nebyl sám předtím, Raeste…“ „Ano, rozptyloval jsem se představami o lidské marnosti. Nějakou dobu tady v domě dřepěl, řečeno obyčejným jazykem, i pán balíčku draků.“ „A pak?“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208519
„Odešel.“ „Takže tenhle pán nebyl vězeň.“ „Ne. Stejně jako ty, i on byl lhostejný k mému bídnému osudu. Využiješ nyní své výsady, asasíne?“ „O čem to mluvíš?“ „Odejdeš a už se nikdy nevrátíš? Zanecháš mě věčné samotě jen s pavučinami v mém loži a s prázdnými policemi v kuchyni, s vysmívajícím se průvanem a slabým klepáním suchých větví o okenice? A s občasným výkřikem, když země a kořeny na dvoře spolknou něco nepříjemného? Zanecháš mě prostě v tomto světě, asasíne?“ Rallik Nom na něj zíral. „Netušil jsem, že tě moje bezvědomá přítomnost tolik utěšovala v samotě, Raeste.“ „Taková necitlivost z tvé strany by mě neměla překvapovat.“ „Moje odpověU zní ano, opravdu tě nechám ve tvým světě.“ „Chybí ti vděčnost.“ Rallik si přitáhl plášJ k ramenům a překontroloval si výstroj. Měl na sobě starou krev, která se teU loupala jako vločky černého sněhu. „OdpusJ mi. Děkuju, Raeste, za ten kopanec do hlavy.“ „Nemáš zač. A odejdi – začínám se nudit.“ Dveře se s hlasitým vrzáním otevřely. Venku byla noc, ale temnotu vytlačovaly k obloze vzdorovité modré ohně Darúdžhistánu. Ulice, na které z místa, kde stál, zatím neviděl, byly plné opilých hýřilů. Další slavnost, další bezduchá oslava přežití. Ta myšlenka v něm probudila očekávání a smetla poslední zbytky prachu po dlouhém spánku. Než se za ním dveře zavřely, ještě se otočil. Zahlédl Raesta, jak stojí na chodbě. „Proč jsi mě probudil?“ zeptal se ho. Jaghut místo odpovědi jen zabouchl dveře. Probudilo to ptáky, kteří se rozletěli do noci. Rallik se zadíval na chodník, vedle něhož se kroutily kořeny jako živí hadi. Ještě jednou si překontroloval nože, přitáhl si plášJ a vydal se znovu objevovat město. A obyvatelé Darúdžhistánu byli nakonec tak hluční, až to vypadalo, že samo město žije jakýmsi životem. Zbrklé, bez sebemenšího pomyšlení na budoucnost, aJ se jedná o příští chvíli nebo celý rok. Plyn se měnil v modrý plamen, mezi lidmi vířili akrobaté a maškary, sto tisíc hudebních nástrojů vedlo válku na poli písňovém, a pokud jistí učenci řekli, že samotný ten zvuk je nehynoucí a nese se na nekonečných proudech nenarážejících na žádné osudné pobřeží v prostoru ani v čase, potom jím bylo možné poměřovat samotný život. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208519