Odtajnění (Ukázka, strana 99)

na střídačku jedna a pak zase druhá strana žalující a pak zase žalovaná, a finále bude možná až v příštím tisíciletí u evropského soudu pro lidská práva ve francouzském Štrasburku, takže na perspektivní medializaci má Ľubo tak říkajíc zaděláno.

No a tak někdy počátkem roku 1995, v době, kdy byl díky procesu Ľubo v Čechách už docela slušně „zmedializován“, se rozhodl emigrovat do Prahy. Důvody? Možná proto, aby to měl na tu příští odvolací „rundu“ do Štrasburku blíž, snad i noční výhružné telefonáty a notorické pomalovávání „erbenovské“ vilky ho přestávaly bavit. To všechno mohlo hrát v básníkově rozhodování roli podpůrnou, ale hlavním motivem byla touha přestěhovat se z „Matčiny“ do „Otčiny“.

Tu českou část jeho srdce to už dlouhá léta táhlo do stověžaté metropole, v níž strávil nejkrásnější léta bujného studentského mládí.

No a ta slovenská část básníkova srdce i duše se tentokrát dala ráda přesvědčit už nejen k návštěvě, ale i k trvalému pobytu. Tou dobou zářily na prestižních pražských scénách Mistrovy překlady Cyrana a Shakespeara v pravidelných zájezdovkách předních slovenských souborů, zatímco na scéně Divadla Na zábradlí zdomácněla původní Feldekova hra věnovaná osudu Edith Piafové.

Avšak emigrace je osudové rozhodnutí, to se mockrát za život nepodniká, a tak to přeci jenom chtělo prezentovat se autorskou novinkou. A právě v tento okamžik vzal Feldekův osud do ruky s rozhodností a razancí ‒ jaké by snad nebyl schopen ani ministr kultury ‒ Feldekův pražský přítel, známý muzikolog, vydavatel a publicista Igor Wasserberger, mimo jiné též bystrý znalec pražské kulturní atmosféry.

A než se Ľubo v matičce Praze stačil nadechnout jejího svěžího smogu, postavil jej kamarád s autoritou experta před hotovou věc. Nejprve se na novopečeného emigranta vlídně usmál a pak řekl: „Tak ta hra bude o česko-slovenských vztazích, ale promítnutých do mikrosvěta lidských soukromí, zkrátka o ,sametové‘ emigraci, jo, abych nezapomněl, bude se jmenovat Teta z Prahy.“ Dramatik si připadal jako ve snu. Tak tohle se mu ještě v životě nestalo, to by si snad vůči němu nedovolil ani takový Erben, Rostand, ba ani sám Shakespeare. Ti mu samozřejmě Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208515

předepisovali, o čem to bude a jak se to má jmenovat, když od něj potřebovali vtipně přeložit, to ano, ale aby rozhodovali o něm bez něj jako o autorovi, tak to by nedovolil snad ani jeho slavný žalobce a popularizátor Slobodník. Ten se mu prostřednictvím justice pletl jen do toho, co napsat nemá, ale předepisovat mu to, co napsat má, a nota bene za autora předem vymýšlet i název, tak to by se snad neodvážil ani on.

A právě teď už je řada na mně, abych vstoupil do této historie.

Počátkem léta 1995 mi autor učinil nabídku vskutku velkorysou, totiž abych v jeho připravované novince hrál, a to hned tři role najednou.

Dvě hlavní a jednu takovou, zvláštní. V ní si budu moci dělat víceméně, co zrovna chci: komentovat děj na libovolných místech a tu a tam se hned zase zjevit jako samozvaný tlumočník a rozrazit dialog či monolog ostatních postav hry co možná nejujetějším překladem toho či onoho slovenského slova do češtiny. Tak tohle se zase v životě nestalo mně. Tři role najednou! Kdo by odolal? Ale já, ano. Pocit přátelství k tak štědře nabízejícímu autorovi byl silnější než přirozená touha po divadelní slávě. A tak jsem Ľubovi co nejupřímněji poděkoval a pak, jsem mu co nejpřesvědčivěji vysvětlil, že si ‒ už tak říkajíc od přírody ‒ nejsem schopen slovo od slova zapamatovat ani svoje vlastní texty a to je také důvod ‒ jak on ostatně jako divák mých programů sám nejlépe ví ‒, proč mi nezbývá než mezi písněmi (které se ještě jakž takž naučím, protože se rýmují) improvizovat všelijaká témata, která doba a inspirace přinášejí. Vyslechl moji defenzivní eskapádu, zamyšleně pokýval hlavou a dodal, že to je to, co ode mne právě chce.

Tomu už se dalo těžko nějak odporovat. Pochopil jsem, že přede mnou stojí vskutku originální dramatik, který mě žádá, abych mu ‒ a to hned ve třech rolích najednou rozvrátil jeho první poemigrační hru, kterou se hodlá v nové vlasti prezentovat. Ve snaze hodit mu poslední záchranný kruh začal jsem mu věrohodně popisovat svůj zběsilý itinerář zájezdů, kdy kde od podzimu do Vánoc hraju, s neurčitou nadějí, že se mi podaří přesvědčit jej o ryze časové a prostorové nemožnosti se mnou paralelně v téže době něco v Praze zkoušet. Ne, Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208515

ani to se nepodařilo. Ľubkova radost z blížícího se společného projektu byla silnější a hory mých seriózních protiargumentů hravě snášela. A tak se stalo, že jsem nakonec souhlasil. Bumerangový efekt osudových následků byl úspěšně nastartován.

Skočme v čase rovnou o pár měsíců dál. Je konec listopadu a my jako autorská dvojice Vodňanský ‒ Dobiáš už máme po premiéře naší Prodané Velvetky ve skromném sálku divadla Radar. Sotva jsme ukončili zkoušení této novinky, přecházíme bez chvíle odpočinku do maratonu nových zkoušek. Jede se na plné pecky. Zkoušíme oba dva.

Daniela jsem do toho dobrodružství taky vlákal, tedy nikoliv proto, aby mi odlehčil alespoň v jedné ze tří rolí, ale aby vzal další dosud neobsazenou: roli potulného muzikanta, pendlera mezi Prahou a Bratislavou. Jenomže záhy se ukázala nezbytnost, aby i on „nezištně“ přibral k pendlerovi ještě jednu, a tak se stával občas i sňatkovým podvodníkem velkého stylu, který se dějem jen mihne. Pro snazší orientaci diváků měl v téhle světácké roli kol krku bílou hedvábnou šálu.

No, ale co se stalo mezitím? Ľuba a jeho věrného režiséra Karola Spišáka opustilo postupně několik známých slovenských hereček, kterým byla svěřena hlavní ženská role Tety. Angažmá do role mělo pokaždé obdivuhodně podobný průběh. Nejprve byly nabídkou potěšeny, seznámily se s textem a nalezly v něm zalíbení. Ale už po několika čtených zkouškách zvítězila hrůza. Byla silnější. Upřímná, autentická hrůza, že jim na premiéře ani nikdy později přesně neřeknu vroucně očekávanou narážku, a ony budou stát na nasvícené scéně jako tvrdá Y a jen si trapně vymýšlet, co by mi na můj okamžitý (a jiné snad ani neznám) nápad měly tak asi odpovědět. Tak taková pověst Velkého Improvizátora mě předcházela...

Tu třetí roli komentátora děje jsem se naštěstí učit nemusel, tam jsem si opravdu mohl říkat, co jsem právě chtěl, a nikdo se nemusel tetelit na moji přesnou narážku, takže se to zredukovalo na paměťový Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208515