„Ano, přikývla Sabina. Ale neprozradila Mayerovi, ţe hrála právě v tom orchestru, který Franka doprovázel. „Soňa se tolik bála, ţe neseţene ty vstupenky, aţ jsem se smál, jestli se jí víc nelíbí ten mladý houslista neţ jeho přednes.“ „Jak na to reagovala?“ chtěla vědět Sabina. „Jak? Taky se smála. Ţe konečně uslyší, jak toho Brahmse hraje ten, kdo to opravdu umí. Víte, Soňa ten Brahmsův koncert také hrála. Na absolventském koncertu. S orchestrem.“ Cely se rozzářil. Asi si ji představil na pódiu. To jeho dojetí nezapadalo do Sabinina scénáře. Opravdu nevypadal, ţe by se chtěl se Soňou rozvést. Najednou ztuhl: „A co, kdyţ jsem měl pravdu…?“ „V čem?“ nechápala Sabina. „Víte, Soňa se opravdu změnila. Po tom koncertu…“ „Jakém? V Praze?“ „Ne, ještě předtím. Uţ tady. Ve Štrasburku. Byli jsme spolu na Frankově recitálu. Hrál Bacha, Mozarta. Soňa tehdy seděla úplně bez dechu. A po koncertu mě táhla do zákulisí. Chtěla mít jeho autogram. Podle mě jen chtěla ten zázrak vidět zblízka. A kdyţ jí podepisoval ten koncertní program, úplně ho hltala očima. Myslel jsem si, ţe se mi to jen zdálo. Prostě na ni jeho hra tak zapůsobila, ţe trochu ztratila soudnost.“ Vzhlédl k Sabině, jako by u ní hledal oporu. „Přece nebudu ţárlit na mladíka, který by mohl být jejím synem, ţe ano?“ Sabina nevěděla, co na to říct. Mayer najednou zavrtěl hlavou. „Nesmysl,“ prohlásil. „Ano,“ potvrdila to pevně Sabina. V duchu však poznamenala, ţe tak velký nesmysl to zas není. Proč by se jeho Soňa nemohla zamilovat do mladého amerického houslisty? Copak jí Pacovský neříkal, ţe ta Soňa dělala jen to, co sama povaţovala za správné bez ohledu na to, co si o ní myslí ostatní?
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208508