„Jo. Jistě,“ souhlasím a jdeme se obléct. „Tak si to užijte,“ popřeje nám John, který je z toho viditelně nadšený. Posadíme se k našemu oblíbenému stolu a řeknu: „Míň rád, že jsme vypadly, být nemohl.“ „Jo. Ale tady je to lepší.“ „Taky z něj máš špatný pocit?“ chci to vědět, protože jsem se ještě nepotkala s člověkem, kterému by se nelíbil. Dá oči v sloup. „Kdyby jenom pocit.“ „On… on ti něco udělal?“ zeptám se. Trochu si přeju, aby řekla ano, a Sara se s ním rozešla. Po chvíli mlčení se rozesměje. „Ne. Dělám si legraci. Jenom ten pocit.“ „To je ale blbý fór,“ prohlásím. „Omlouvám se. Ale být tebou, dávám si na něj pozor,“ šeptá a nevím, jestli to myslí vážně. „Myslím, že jsi z něj měla strach, protože je zlý, ale myslím, že není,“ uvažuji. „Nejspíš ne. Ale to je jedno. Nemáme ho rády a on nejspíš nás. Je to férový,“ dodá na tohle téma Kate. „Máš nějaké sourozence?“ zeptám se jí najednou. „Ano. Mladší sestru Natalie. Je jí deset. A ty?“ „Nevím o nich,“ řeknu zrovna, když k nám přijde obsluha. „Mohla bys k nám v sobotu zajít na oběd,“ pozve mě. „Díky, ale v sobotu už jdu na oběd k našim,“ musím odmítnout. „Tak co v neděli?“ nabízí dál. „Jo, neděli mám volnou,“ přijmu pozvání. „Tak tě vyzvednu v jedenáct u tebe doma,“ ujasní to.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208505
Trochu mě mate, že mi nabízí, abych šla na oběd k její rodině. Kromě Sařiných rodičů jsem na obědě u jiné rodiny nebyla. Samozřejmě do toho Rachel a Roberta nepočítám, ty beru jako svou rodinu. A pokud ano, určitě ne hned po dvou dnech, co se známe. „Ráda přijedu, pokud mě budou chtít přijmout. Doufám, že jim to předem řekneš.“ „Neboj se, dneska tam budu přespávat,“ ujistí mě. „Takže tam bydlíš nebo ne?“ „Většinu času ano. Občas bydlím u známé, ale tam mě to tak nebaví. Spíš přespávám u Elizabeth,“ vysvětluje. „Takže máš tři domovy?“ divím se. „Jenom jeden. U svojí rodiny. Zbytek je jen…“ „…noclehárna,“ doplním ji. „I tak by se to dalo říct. Jiný slovo mě zrovna nenapadá.“ Ve zbytku času mi vypráví o své rodině. Přijde mi, že jí nejvíc záleží na sestře, ale asi proto, že je o hodně mladší, a Kate se o ni stará. Každopádně je slyšet i vidět, že má moc ráda všechny. Přijdu k nám do bytu a John sedí na pohovce, a jen ho uvidím, tak mi skřípou zuby. „Ty už jsi tady?“ zamračí se. „A ty… ty jsi pořád tady. Prostě se s tím musíme smířit. I když, pokud chceš jít, tak ti bránit nebudu.“ Zasměje se tomu a opět mi to nahání strach. „Řekni mi, proč mě nenávidíš?“ „Tak to není. Jen tě nemám ráda a lezeš mi na nervy,“ vysvětlím. „A nejhorší na tom je, že nemám tušení proč.“ Po pravdě to je proto, že mi přijde, že něco tají, ale to mu nechci vykládat. „Máme jít pryč?“ vyhrne se z kuchyně Sara, až se jí leknu.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208505
„Ne. Klidně tu zůstaňte. Když vám nebude vadit moje společnost,“ podívám se na Johna a narážím tím na to, jak nás s Kate pomalu vyháněl. „Ty mi nevadíš, ale nemusím se vídat ve volném čase s tím, koho vidím v práci,“ svede to na Kate. Nejspíš jenom kvůli tomu, aby se s ním Sara nebavila o tom, proč mě nemá rád. „Je to možný,“ uznám. „Proč by ti lhal?“ dodá Sara a odejde zpátky do kuchyně, chci jí něco říct, ale nechce se mi riskovat hádku, a vybruslit tak dobře jako John stejně neumím. Nejspíš bych to jen zkazila. „Ještě bys měla vědět, že s vámi pojedu v sobotu na ten oběd,“ oznámí. „Ty… ty už se seznamuješ s rodinou,“ posadím se do křesla. „Její rodiče už znám, tak proč bych nemohl strejdu s tetou. Vlastně se docela těším,“ řekne. „Moji sestřenici a bratrance už znáš taky,“ vběhne sem zase Sara a položí mi ruku na rameno. „Sestřenku?“ nechápe. „Jo. Laru. Robert a Rachel jsou její rodiče,“ připomene mu. „Jo vlastně. Ti rádoby rodiče. I když je podle mě blbost sám od sebe si určit rodiče. To jsou spíš ti, kteří tě vychovali,“ uvažuje. „Kdyby mě vychovávali trochu líp, klidně bych je chválila do oblak. Jo,“ namítnu trochu se vztekem. Ne, že by neměl pravdu. Vyrostla jsem u biologických rodičů, nevím sice, jestli to vůbec byla výchova, nejspíš jo, ale naštvalo mě pomyšlení, že bych je měla mít raději než Mardonovi. „Nebudeme to řešit. Neznám tvoje skutečné rodiče ani ty nový, ale stejně je nikdy moc srovnat nebudu moct. Tak toho necháme,“ navrhne a já s ním souhlasím. Druhý den zajdu opět za Rachel. „Zase jsi sem začala chodit pravidelně, co?“ usměje se, protože je za to ráda.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208505