„Miláčku, ani netušíš, jak ti rozumím! Opět jsi se trefil do mého názoru na tutéţ věc! Vy muţi jste úţasná zvířata!“ A to by, myslím, stačilo k tomu, abych se začepýřil a dal se u dubového stolu opět do práce. To jest psaní, které není jen odleskem mého ţivota, coţ si většina lidí myslí. Ale to jim nemůţete mít za zlé, kdyţ se částečně infiltrují do vašich písánek a někdy si říkají, ţe s tím člověkem by dokázali ţít (nedokázali, a ani jim to nepřeji); nebo protoţe s ním je sranda (není), anebo ţe s ním proţijete kus ţivota nevšedního (neproţijete). Pravda, můj ţivot jako takový býval velmi pestrý, protoţe mně nikdy nebavily stereotypy a monotóniny, fádnost a zvykovost, které si lidé velmi rádi k tělu připouštějí, protoţe jsou hodně pohodlné, ale jiţ jsem poněkud zklidněný. Nepatrná odbočka v ne-ději: Častokrát jsem přemýšlel o tom, proč jsem bez valného rozmyšlení udělal právě toto, právě tento úkrok bokem a vţdycky jsem dospěl k tomu, ţe kaţdé takové ubočení z algoritmů je pro vaši duši velmi potřebné. I proto můj původně vystudovaný filosof na sklonku svého ţivota skončil jako provozní pracovník v restauračních zařízeních (vyjma školních jídelen a menz, jinak hrdá funkce č. 51512) a já byl tomu velice rád, protoţe si myslím, ţe spirála našich ţivotů není péro od gauče, ale zhusta spletité klubíčko ţivotních náhod, které vám někdo naservíruje nebo vám prostě přijdou pod ruku zcela omylem. A já na to jen povím: „Proč ne.“ Pak jsem vyšel před Hospůdku, kde se zastavil čas, zda někdo krátce před půlnocí neponechal na stolech ve venkovní zahrádce pivní sklo, protoţe dneska uţ se krade kdeco. Jednou nám ukradli koště, jindy zase vlaječku nad dveřmi a jednou dokonce dřevěný klínek, který zasouváme pod dveře, aby bylo vidět, ţe máme otevřeno Od vidím do nevidím (O tom, kdy nevidíme a zavíráme, rozhodujeme s bratrancem S. výlučně sami). A kdyţ jsem se pak zadíval na oblohu, Měsíc byl opravdu zakulacený jako bříško těhotné ţeny v jedenáctém měsíci, ale ţádné perseidy momentálně
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208476