98
Maškaráda kolem smrti
nového bytu. Hned se zkontaktoval se svou tetou, která nedávno uprchla na Slovensko a pro kterou najal místnost v podnájmu. Neuplynulo ani dvacet čtyři hodin a dostal jsem adresu našeho nového bytu – Vásár utca 2.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208474
Kapitola 13
Vásár utca 2
B
yt byl v zastrčené uličce Rákóczi, blízko tržnice, ale v centru města(1). Dříve než jsem šel do bytu, vydal jsem se prozkoumat okolí. Na rohu domu byla hospoda, na druhé straně ulice další. Hospody navštěvovali hlavně pracovníci z tržnice a byly otevřeny ve dne v noci. Vešel jsem a objednal jsem si sklenici piva. Seděl jsem sotva několik minut, když k mému stolu přistoupil číšník roznášející jídlo. „Koupíte kompletní potravinové lístky?“ Ukázalo se, že sedím uprostřed nelegálního obchodu s potravinovými lístky. Cena byla nízká. Jsem povrchní člověk, ale někdy rád zkoumám věci podrobně. Chtěl jsem této závažné věci přijít na kloub. „Když prodáte své lístky, jak si obstaráte jídlo pro sebe?“ „Ale taťko, o mě se neboj. Děláme v tržnici. Nestalo se a nestane se do konce světa, že bychom neměli co jíst.“ Nový byt, který byl v přízemí, měl dvě velké místnosti, místnost pro služku, koupelnu, kuchyň a další vedlejší místnosti. My jsme dostali velikou místnost se dvěma okny na ulici a s přímým vchodem k bytovým dveřím. Dvě postele, jedna pohovka a obvyklý nábytek. Nebylo to lepší, ani horší než obvyklý podnájem. Jen trochu větší. Měl jsem možnost použít zfalšovaný registrační lístek a vyhnout se tak osobnímu kontaktu s policií, ale já jsem se rozhodl, že se zaregistruji
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208474
100
Maškaráda kolem smrti
osobně: chtěl jsem si vyzkoušet své schopnosti. Na úřadě stála dlouhá fronta. Bombové útoky rozbily mnoho domů a vybombardovaní lidé potřebovali jiné byty. Ve frontě jsem slyšel hořké poznámky o míru a válce. Bylo vidět, že i život křesťanů je trnitý. Policisté spěchali s razítkováním u nespokojenců, neměli ani náladu, ani čas zkoumat, jestli jejich obličeje nejsou židovské. Měl jsem již orazítkovaný registrační lístek, když jsme se s Ozmou ohlásili v bytě. Domácí nás mile přijala, v mládí byla určitě velmi krásná. Nyní byla přibližně padesátiletá, s kulatým obličejem, trochu obtloustlá, ale v jejích očích zůstal ještě mladický lesk. Naše zavazadla, oblečení a zevnějšek na ni viditelně na udělaly příznivý dojem. Vzpomněl jsem si na trpkou zkušenost mé rodiny se štěnicemi, hned jsem přidal k žádanému nájemnému 20 % s přáním, aby pečlivě uklízela a často měnila povlečení. To štědré gesto se jí velmi líbilo. Ozma se představil svým původním jménem, jako architekt. Ale já jsem musel říci, že jsem z venkova, protože moje dokumenty byly razítkovány ve vesnici Tállya. To místo je známo výrobou vína v tokajském regionu(2) a pro jednoduchost jsem řekl, že jsem majitel vinice. Obličej naší domácí se rozzářil. „To budeme mít vína dost až do konce světa.“ „Víno je, ale je třeba se také postarat o vepřové,“ pokusil jsem se o repliku. Snažil jsem se skrýt své vnitřní napětí v lidových banalitách. Mezitím přišel domácí „pan kapitán“ a my jsme vstoupili do jeho pokoje. Domácí byl původně válečný důstojník; penzionovali ho jako kapitána a strčili ho na ministerstvo potravinářství jako kontrolora. Již nenosil uniformu, ale titul si hlídal a pro každého zůstal pan kapitán. Byl středního věku, okolo 55 let, typický blondýn s pravidelnými rysy. Podle maďarského zvyku mi hned tykal, což znamenalo, že mě zařadil do stejného ranku. Během rozhovoru mluvil málo, přesto jsem zjistil, že obdivuje Němce, ale nevěří na německé vítězství. Přiznal, že neumí ani slovo německy. „Aber die gnädige Frau spricht sicher deutsch?“ zeptal jsem se německy.(3) „Ani slovo vám nerozumím,“ poznamenala žena.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208474