98/
Usmál se a vzpomněl si, jak v tom nejšťastnějším létě jeho života oslavovali její narozeniny v posteli se šampaňským v ruce. Dělal si z ní legraci, jak každý den pravidelně sledovala svůj horoskop v novinách. Bylo jedno, ve kterých, prostě ho přečetla nahlas během ranní kávy – jeden z rituálů jejich vztahu, který mu chyběl. „Vypadá to, že se ti noha hojí dobře,“ řekl. „Potřebuješ vůbec tu hůl?“ „Vlastně ani ne, ale je to užitečná věc,“ řekla, pootočila stříbrnou rukojetí a pod ní se zaleskla ocel. „Je to starobylá hůlka s kordem. Dal mi ji Brigadier. Může se hodit, když jdu v Paříži v noci domů.“ „Takže má přece jen špatné svědomí, že tě poslal do té přestřelky,“ řekl Bruno. „A právem. Vůbec nebylo nutné, abys tam byla.“ „Šla jsem tam, protože jsem sama chtěla,“ řekla odměřeně. „A jak vidíš, tak už jsem skoro úplně v pořádku. Ale už se o tom nebudeme bavit – teď povídej o sobě! Jsi šťastný? Stará se o tebe ta tvoje Angličanka? Vždycky jsem měla potíže na tobě poznat, co si myslíš.“ „Naučil jsem se díky ní jezdit na koni. Dalo mi to zabrat, ale hrozně mě to baví. Možná že když jsme starší a něco se naučíme, víc si toho vážíme.“ Podíval se na ni a viděl, jak ho pobaveně pozoruje. „Ty umíš jezdit na koni?“ zeptal se. „Ne. Ale taky nejsem u jízdní policie,“ řekla. Z tónu jejího hlasu poznal, že si ho láskyplně dobírá. „Ale moc se mi líbí představa, jak patroluješ na koni v odlehlých oblastech St Denis jako starodávný garde-champêtre. Nebo jako šerif ve westernu. Bruno, nejobávanější pistolník v celém Périgordu.“ Zasmál se. Tuhle hru umí hrát taky. „A z tebe se zase stala královna komisí, vycházející hvězda funkcionářského nebe. Generálové a prefekti poslouchají tvoje rozkazy. Žena s velkou budoucností.“ „Žena, která to někam dotáhne,“ řekla tiše, když vůz zahnul na cestu k Brunovu domu. „Jsem dobrá a jsem na to hrdá. A nedopustím, aby ta noha můj postup zbrzdila.“ Bruno přikývl a věnoval Isabelle ten nejpovzbudivější úsměv, jaký dovedl. V duchu si povzdechl. Tohle byl ten paradox, s nímž se potýkali a který odsoudil k nezdaru jejich milostný vztah. To všechno, co na ní miloval – její odvaha a sebevědomí a cílevědomost – to všechno bylo neodmyslitelně spojeno s její prací a odhodláním v ní
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208367
99/
vyniknout. A to mělo za důsledek život v Paříži a práci v centrále ministerstva vnitra na Place Beauvau. Kdyby se toho vzdala a vrátila se k Brunovi, aby s ním žila v St Denis, nejspíš by časem převzala po Jalipeauovi velení nad detektivy v Departementu. Ale kdyby se uskrovnila a potlačila ambice dotáhnout to dál, už by to nebyla ta Isabelle, již miloval. A kdyby on přijal její nabídku žít s ní v Paříži, vzdal se lovu a zahrady, všech přátel a kořenů v St Denis, věděl, že už by nebyl tím mužem, kterého milovala ona. Nebyl dělaný pro život ve městě. Byl by nešťastný a Paříž by mu šla na nervy a to by pomalu, ale jistě rozleptalo pocit štěstí, že mohou žít spolu. Probíral to znova a znova během osamělých večerů a procházek lesem s Gigim a vždycky došel ke stejnému neradostnému závěru. Což mu ovšem nebránilo, aby si nepředstavoval, co by bylo, kdyby... Když vyjeli z poslední zatáčky, Isabelle spustila okénko, vystrčila hlavu ven a zakřičela: „Gigi, to jsem já!“ Otevřela dveře vozu ještě dřív, než Bruno zastavil, aby se přivítala s basetem, který se s plápolajícíma dlouhýma ušima přiřítil k autu, skočil jí na klín a nadšeně jí olízl krk. Bruno je ponechal, aby se spolu pomazlili, a vydal se do stodoly pro balíček s foie gras. Přitom ho napadlo, o co snazší je takové setkání pro psy než pro lidi. Vešel do domu zadním vchodem a pak odemkl zevnitř, aby pustil hosty dovnitř. Isabelle prostřela a J-J nalil drinky z láhve, kterou Bruno uchovával v kuchyni. Carlos, který přinesl z kufru svého Range Roveru dvě láhve vína Rioja, se opřel o okno a pozoroval, co se bude dít. Bruno zapnul varnou konvici s vodou a ze spíže přinesl sklenici s anchaud de porc, kterou vlastnoručně připravil v zimě – vepřové udělané a uchované v kachním sádle s česnekem. Obvykle ho podával studené, ale teď byla spousta času, takže dal kachní sádlo na pánev a na mírném ohni ho nechat rozehřát. Vepřové nakrájel na plátky a spolu se čtyřmi talíři ho dal ohřát do trouby. Oloupal a nakrájel pár brambor a hodil je do osolené vařící vody. Pak nakrájel tlusté plátky z bochníku pain de campagne a dal je pod gril. Aniž by čekala na instrukce, Isabelle vyndala z ledničky sýry: půlku bochníku tomme d’Audrix, který dělal Stéphane, a cabécous, kozí sýr od Alphonse. Dala sýry na dřevěné prkénko a nesla je do jídelny.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208367
100/
„Děláš svoje speciální foie gras?“ zeptala se, když Bruna míjela. Bruno přikývl a Isabelle prohlásila: „To se budu dívat. Můžu nějak pomoct?“ „Oloupej a nakrájej cibuli,“ řekl. Tak jako tolikrát předtím se oba dva ponořili do práce a Bruno měl na okamžik pocit, že vše je jako dřív, že Isabelle nikam neodešla. „Uděláme vepřové jako vždycky?“ zeptala se, když byla cibule pokrájená a předvařené a osušené brambory se opékaly na kachním sádle. „Na červeném víně a s cèpes?“ Bruno souhlasně zamručel a soustředil se na delikátní úkol rozkrájet syrová foie gras na plátky té přesně správné tloušťky. Isabelle lehce osmažila cibulku na mírném ohni, přidala sušené houby a sklenici vína, načež se přidala ke Carlosovi a spolu sledovali, jak bude Bruno postupovat dál. „Žádný tuk pod foie gras?“ zeptal se Carlos, když Bruno položil sklenici medu vedle masivní litinové pánve, kterou už nějakou dobu rozehříval. „Mají dost tuku v sobě,“ řekla Isabelle. Bruno položil plátky foie gras na pánev, která byla tak horká, že se povrch foie gras zatáhl, všechna šťáva zůstala uvnitř, ale tuk z nich zvolna pronikal ven na pánev. Bruno si začal pobrukovat, a když se na něj Carlos překvapeně zadíval, Isabelle vysvětlila: „To je jeho metoda, jak měřit čas vaření. Celá Marseillaise mu trvá čtyřicet pět vteřin, a když skončí před Aux Armes, Citoyens, je to třicet vteřin. Stejky se dělají na každé straně celou hymnu, kdežto foie gras jen třicet vteřin.“ Bruno otočil plátky foie gras a začal si znova prozpěvovat, přitom dřevěnou špachtlí postrkoval plátky jater po pánvi. Jakmile se objevily první praménky kouře, přestal pobrukovat, sundal pánev z plotny a přebytečný tuk nalil do připravené sklenice. Plátky foie gras sklepl na připravenou horkou servírovací mísu a na pánev nalil pár lžic balzamikového octa. Špachtlí pak seškrábal díky horkému octu vše připečené, přidal tři velké lžíce medu a zamíchal obsah pánve v houstnoucí omáčku. „Jak jednoduché,“ poznamenal Carlos, „a jak úžasně to voní.“ Bruno vzal opečené plátky chleba zpod grilu, rychle rozetřel na každý stroužek česneku a položil toasty na mísu. Pak na každý
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208367