„Nezapomněla,“ zalhala Ingrid. „Jo, jdu ven. Škoda, že jeden z nás musí hlídat děti. Stavím se pro lékorky a zároveň si provětrám hlavu od knižního prachu.“ Ve dveřích se ještě zeptala: „Chceš taky něco koupit?“ Manžel Ingrid Kočičkové se zamyslel. Nakonec řekl, že ne. Ingrid Kočičková odešla – manžel nikdy nic nechtěl, věděla to i bez ptaní, ale její otázka byla součástí rituálu. Jejich manželství bylo kolekcí pečlivě uzpůsobených rituálů, a tudíž velmi mimořádné, tak trochu jako letní slunovrat a Vánoce dohromady. Bylo devět hodin. Ze svých večerních procházek se obvykle vracela domů nejpozději v deset. V tu dobu chodil manžel spát, a třebaže si ona pak ještě pár hodin četla na pohovce, chtěla mu popřát dobrou noc. Patřilo to k věci. Ingrid se procházela křížem krážem po známých končinách. Potkala několik psů. Nějaký podvraťák se zastavil před ní a vrčel, ale stačilo na něj ironicky syknout a byl pryč. Ingrid Kočičková milovala zaječínské vycházkové trasy. Ne ustále se držely poblíž centra, ale člověk si snadno mohl před stavovat, že vedou hlubokými lesy, daleko od vší civilizace. Na své nejoblíbenější trase minula celkem sedm kamenných soch. Sochy byly součástí zaječínské umělecké kampaně, jejíž ideou bylo přetvořit celé městečko na jakousi velkou galerii. Sochy stály pod stromy, mezi křovinami a u jezírek. Některé bizarní či strašidelné, jiné komické, roztomilé, ba dokonce i dráždivé, jako například rusalka s obnaženými ňadry, kterou postavili na břeh miniaturního jezírka. Rusalku kyprých tvarů vytesal sochař Háva a modelem mu stála jeho dcera, která ve zdejší škole učila na prvním stupni. Ingrid viděla partu malých kluků, kterak se před Hávovým dílem shlukli a obdivovali ho. Jakmile Ingrid prošla kolem rusalky a kluků, dospěla k nej opuštěnějšímu úseku téhle trasy: pěšina se zúžila, ubylo luceren a stromy zhoustly. 98
LITERARNI-KLUB_TISK.indd 98
10.4.2015 9:35:04 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208269
Ingrid se rozhlédla kolem sebe. Nechtěla se nechat překvapit, rozhodně ne tehdy, kdy podléhala pocitům stihomamu. Na druhou stranu také nechtěla vidět každou sochu do nejmenších podrobností, v tomhle úseku byli dva raraši se zlomyslným výrazem tváře, a netoužila ani obhlížet bezpočet groteskních figur, jež příroda ve spolupráci s představivostí stvořila ze sněhu a stínů. Ingrid ve své potřeštěné hlavě dětské spisovatelky snadno spřádala bubácké příběhy, jimiž sama sebe strašila: Po pěšince hopsá malá Ingrid dnes netuší, že bubák číhá na ni kdes Párkrát se zastavila pod lucernou, zaposlouchala se a rozhlí žela, jestli ji někdo nesleduje. Pak ve tmě uviděla barevná světýlka. Při pohledu na vývěsní štíty malých provozoven ji ovládl šťastný pocit. V Zaječíně byly módou nostalgické vývěsní štíty ze starých časů: salon helča, stálo na jednom, a Ingrid si vzpomněla, že by se měla objednat u kadeřnice, nechat si přistřihnout a obarvit vlasy. Přesně hodinu po svém odchodu se Ingrid Kočičková zastavila na schodech před vlastním domem. Vylovila klíč a začala ho strkat do zámku. Najednou se ve tmě cosi pohnulo. Otočila se kolem dokola a dlouho upřeně sledovala jeden keř. Zdálo se jí, že se o půl metru pohnul. Taková blbost, po myslela si, a v tu chvíli se k ní keř začal hrnout. Klíč jí vypadl z ruky, srdce v hrudi poskočilo a rozbušilo se. Letmo pohlédla na hodinky. Minuta po desáté. Zase se to stane. Ruce i nohy se jí odkrvily a hlava zatočila, ovládl ji pocit zoufalství. Zavřela oči a otočila se k příchozí osobě zády, nutila se do bezstarostného úsměvu. 99
LITERARNI-KLUB_TISK.indd 99
10.4.2015 9:35:04 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208269
Potom ucítila na zátylku dech, když ten někdo zašeptal ona slova: Zahrajeme si, Ingrid Kočičková. Ingrid se slzami v očích a s vynuceným úsměvem na rtech se zvolna otočila a setkala se s pobaveným pohledem Elly Milanové. Ella Milanová sledovala, jak se Ingrid Kočičková pomalu vzpamatovává. Ta se krčila na schodech před domem, zkrušená, bledá a za dýchaná. V knihovně a na recepcích se obvykle jevila přísnější a ráznější. Její ironičnost se drobila a opadávala na zem. Ellu napadlo, zda nezašla příliš daleko. Na druhou stranu viděla Arneho C. Ahlqvista houpat se na žebříku u jejího domu a škrabat na okno v pozdních popůlnočních hodinách. „Omlouvám se, jestli jsem tě vylekala,“ řekla, „ale pochopila jsem, že to právě takhle ve Spolku děláváte.“ Ingrid Kočičková zamávala rukou. „Já nic nenamítám. Já si jen na výzvu nikdy nezvykla. Je to šílené. Hrozné a naprosto ztřeštěné. Není divu, že se o Hře nesmí říct nikomu nepovolanému. Akorát bychom byli všem pro smích, někam by nás zavřeli, celou partu. Ale pravidla jsou taková, jaká jsou, vypracovala je Laura Sněžná a nám je nepřísluší měnit.“ Zatímco mumlala, hledala ve sněhu svazek klíčů a očividně se zaradovala, když ho konečně našla. „Ale celá věc by se teoreticky dala zařídit i civilizovanější formou,“ pokračovala. „Třeba po telefonu. ‚Ahoj, ahoj, tady je tvá milá kolegyně ta a ta. Co takhle že bychom si dneska zahráli hned po večeři?‘ Ačkoliv poslední dobou už tolik nehráváme. Naposledy jsem Hru hrála před třemi lety.“ Ingrid se na chvíli zamyslela a pak navrhla: „Mohly bychom si zahrát v knihovně, jestli nejsi proti.“
100
LITERARNI-KLUB_TISK.indd 100
10.4.2015 9:35:04 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208269