nebezpečně blízko k jeho meči. Ten bídák hned poznal, že se nemůže rozhodnout. „Až tohle skončí, s radostí tě přefiknu,“ zafuněl a snažil se vyškubnout jí dýku. Něco ji napadlo. Stáhla si vršek šatů a ukázala plná prsa. Daleko důležitější je přežít než se chovat cudně. Vypoulil oči a přestal si dávat pozor. „Líbí se ti to?“ zeptala se potichu a jeden prs si svůdně potěžkala. Bandita se nezmohl na odpověď. On si mohl dovolit jenom upachtěné děvky, které žily u hřbitova na Via Appia – bezzubé, nemocné a většinu času opilé. Fabiola mu ve srovnání s nimi připadala jako bohyně. Olízl se a popošel o krok. Když byl dost blízko, zavrčela jako vlčice. Představovala si, že to je Gemellus nebo stovka dalších, kteří zneužívali její tělo. Napřáhla se a bodla ho do krku. Nůž pronikl tak hluboko, až zaskřípal o chrupavku v hrtanu. Když se převrátil a dusil se vlastní krví, sebrala mu gladius. Dvě zbraně budou lepší než jedna, blesklo jí hlavou. Fabiola si natáhla šaty a rozhlédla se. Skoro všichni její muži leželi na zemi. Dvakrát tolik útočníků však zabili. Udivilo ji, že strážce s vyraženým okem bojuje dál. Byla na něj pyšná, že je tak oddaný a statečný. Zakřičel bolestí i bojovým zápalem a zneškodnil dva bandity – jednoho rozpáral, až mu vnitřnosti vyhřezly na zem, a druhému zabodl dýku do stehna. Fabiola a zraněný otrok teď stáli proti dvěma sketám, které už nevypadaly tak sebevědomě. Jejich vyhlídky se zlepšily, což jí trochu zvedlo náladu. Jupiter nás pořád ochraňuje. Neodvracej se od nás, prosila ho. Z uličky vyšli další čtyři muži a bylo po naději. Přivedl je sem zvuk boje. Když uviděli své mrtvé a zraněné druhy, zařvali vzteky. Potom však zjistili, že proti nim stojí jenom dva nepřátelé, z nichž jedna je krásná mladá žena, a zděšení vystřídal chtíč. „Paní?“ Fabiola se otočila a spatřila raněného strážce. Levou tvář mu pokrývaly potůčky sražené krve. Natekla mu až do úst a potřísnila mu zuby. Z netknuté pravé strany obličeje mu divoce plálo zdravé oko. To muselo na bandity zapůsobit a zajistit mu nad nimi výhodu. „Co je?“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208161
„Až zemřu…“ Zarazil se a vypadal skutečně nešťastně. „Ne chci, aby mě pohodili na kopci Esquilin, paní.“ Fabiolu to dojalo. Otrok se nebál, že s ní zemře. Ale jako mnoho jemu podobných se bál, že ho hodí do vykopaných jam spolu s odpadky a těly zvířat a zločinců. Byl hrdý a odvážný. Jako její bratr. Bohužel ani nevěděla, jak se jmenuje. „Jestli přežiju, a ty ne,“ slíbila mu, „tak ti přísahám přede všemi bohy, že budeš mít vlastní hrob s náhrobkem.“ Víc slíbit nemohla. Osud byl pořád proti nim. Upřeně se na ni podíval jedním okem a přikývl. Takhle vznikají přátelská pouta, uvědomila si Fabiola. Ten, kdo při ní stál uprostřed boje, hlavně když nemusel, si zaslouží přátelství. A důvěru. Nezáleželo na tom, zda šlo o otroka nebo ne. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se. „Sextus, paní.“ „Dobrá.“ Fabiola, kterou potěšilo, že nezemře s cizím člověkem, si prohlížela nově příchozí. Připadali jí povědomí, ale naštěstí nikdo z nich neměl luk. Existovala šance, že než zemřou, zraní nebo zabijí aspoň pár z nich. Možná někdo přestane dávat pozor jako ten hlupák s gladiem, pomyslela si s nadějí. Pochybovala však, že ten trik zabere znovu. Podle toho, jak tito drsní chlapi drželi zbraně, byli zvyklí bojovat. Vzdychla a postavila se po bok Sextovi. Páchl krví a potem. „Zaútočíme na ně,“ pošeptala mu. „Jestli jim unikneme, zamiř do boční ulice. Někam povede.“ „Taky se tam líp ubráníme, paní,“ odpověděl Sextus. „Nevejdou se tam dva lidi vedle sebe.“ Potěšilo ji, jak je prozíravý. V tak úzkém prostoru by útočníci nemohli využít početní převahu. „Zatím nás Jupiter ochránil,“ řekla troufale. „Teď potřebujeme pomoc Fortuny.“ „Bohové se na mě nikdy neusmáli, paní. Jsem otrok.“ Sextovo oko bylo unavené životem. „Ale radši umřu, než abych vám nechal od nějakýho mizery ublížit.“ Odkašlal si a vyplivl krvavý chuchvalec směrem k hrdlořezům. Nebyl čas se vybavovat. Nepřátele Sextovo gesto rozzuřilo, ale vzpamatovali se a odhodlaně se k nim blížili. Koneckonců teď jich bylo třikrát víc než jejich obětí. Strach ze zranění nebo smrti potlačila jejich touha znásilnit Fabiolu. Pro půltucet bojovníků nebude přece nic těžkého přemoct krví potřísněnou mladou dámu a těžce zraněného otroka. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208161
Fabiolu nově nabytá sebedůvěra opustila. Tito lépe vyzbrojení a vycvičení banditi byli odhodlanější než ti první. Do srdce se jí vkrádal strach. Zvedla gladius a popošla dopředu. Snažila se vybavit si pohyby, které kdysi viděla u Romula. Sextus se držel těsně za ní a pokoušel se postoupit za pomoci kopí, které sebral. Jeden z padouchů se zasmál. Byl to nepříjemný, výhrůžný zvuk. Fabiola si vzpomněla, kde už ho viděla. Byli to fugitivariové. Podle očekávání vyšla z uličky statná postava s hnědými vlasy a zapadlýma očima. Muž měl na sobě legionářskou drátěnou košili a kolem zápěstí tlusté stříbrné chrániče. Za ním se objevilo dalších šest chlapů, všichni těžce vyzbrojeni. Špička Sextova kopí se při tom pohledu zachvěla. Fabiola si leknutím přitiskla ruku na ústa. Scaevola se posměšně uklonil. Srdce jí bušilo jako zvon. Toto přepadení nebyla náhoda.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208161